Tropp Neumann

Nedlouho po tom, co vídeňský urbanista Camillo Sitte předložil na sklonku roku 1894 okouzlené olomoucké městské radě návrh regulačního, tj. zastavovacího plánu čerstvě vykoupených pevnostních pozemků, začalo intenzivní bourání pevnostního masivu a nová výstavba na jeho místě.

Následný Stadterweiterung se začal rozvíjet v rámci tří nových čtvrtí: v návaznosti na o dvě desetiletí starší obytné bloky na místě Hradské brány pokračovala zástavba směrem k nádraží, na opačném konci města začala mezi dnešními Čechovými sady a zárodkem okružní třídy vyrůstat další obytná čtvrť vymezená novostavbami Pöttingea a soudu. Třetí čtvrť se současně rozvinula jižněji, v okolí Terezské brány. Jak zástavba v první, tak v posledně jmenované čtvrti byla přitom z podstatné části dílem židovských stavebníků a projektantů. Souviselo to s dynamickým hospodářským i kulturním vzestupem židovského etnika usazeného v Olomouci vlastně teprve nedávno.

Dnes bychom chtěli věnovat pozornost části zástavby oné třetí čtvrtě. Areál synagogy s rabínským domem, stejně jako první zdejší vily v dnešní Vídeňské ulici i činžáky v třídě Svobody a na Palachově náměstí představují pozoruhodné příklady poslední fáze různorodého čerpání ze stylové zásobnice minulosti, zejména z renesance a baroka. Několik nájemních domů představují také první olomoucké příklady secesní architektury.

Průčelí nájemních domů ve Vídeňské ulici (z let 1900-1901) dělí ovšem od dekorace fasád v Havlíčkově a Javoříčské ulici nejen několik let, ale také osoby jejich projektantů. Zatímco architektem převážné části vil i nájemních domů ve Vídeňské ulici byl autor synagogy Jakob Gartner, zmíněné domy za rohem navrhoval jiný tvůrce.

Životní osudy donedávna neznámého umělce teprve v poslední době objasnila spoluautorka a editorka vynikající internetové encyklopedie Architekturzentrum Wien umělecká historička Ursula Prokop.

Jmenoval se Neumann Tropp, ale v době, kdy se pokusil uplatnit v Olomouci, nosil toto jméno teprve krátce. Narodil se totiž jako Mordechaj Nachmann 22. prosince 1873 v židovské rodině v Černovcy.

Prudce rostoucímu, silně kosmopolitnímu hlavnímu městu jedné z korunních zemí habsburské monarchie Bukoviny (dnes součásti Ukrajiny) se tehdy a vlastně až do tragédie holocaustu říkalo Malá Vídeň nebo také Jeruzalém na řece Prut. Celou třetinu jeho obyvatel (vedle Rumunů, Němců, Rusínů a Ukrajinců) totiž tvořili Židé.

Mordechaj v roce 1891 maturoval na tamní Vyšší státní průmyslové škole a po absolvování vojenské služby jednoročního dobrovolníka odchází do Vídně, kde se pokouší uplatnit jako architekt a stavební podnikatel. Současně s prvními vídeňskými stavbami – bylo to v roce 1898 – vyrůstají také jeho první olomoucké domy. Byl velmi plodný a věnoval se především stavbám vil a nájemních domů, je však také autorem několika komerčních, výstavních a průmyslových staveb.

Za první světové války sloužil jako poručík u letectva (byl vyznamenán čestným křížem). Po pádu monarchie se mu však ve Vídni přestalo dařit; začal spolupracovat s mladším bratrem, rovněž vídeňským architektem Eduardem (původním jménem Elias, 1875-1963), v roce 1928 odchází do Berlína, kde krátce nato, 30. srpna v 51 letech zemřel. Jeho žena Pauline (rozená Isnerová, 1876-1928) jej přežila jen o pár měsíců.

Ve vídeňské projekční činnosti pak ve třicátých letech pokračovali bratr Eduard s Neumannovým synem Martinem (*1901). Po anšlusu Rakouska Eduard emigroval do afrického Tangeru, aby se v padesátých letech vrátil nazpět do Vídně. Tolik Ursula Prokop.

Troppovo olomoucké dílo

spadá do zmíněného roku 1898 a pravděpodobně je zahájil novostavbou nájemního domu Emilie a Leopolda Schnürerových (Javoříčská 2) – stavebník byl majitelem několika olomouckých realit a továrníkem. Tropp se na ní podílel s vídeňským, dosud neidentifikovaným společníkem M. Gottliebem. Zdejší stavitel Alois Pallat plášť nárožního domu s fotografickým ateliérem v podkroví pojal podle jejich návrhu v kombinaci neorokokového dekoru s motivy florálního původu, které jako by vytékaly z úst maskaronů pod korunní římsou. V témže roce byla podle návrhů předních představitelů vídeňské secese Otto Wagnera a Josepha Marii Olbricha v podobném, byť radikálnějším duchu rozestavěna stavební skupina nájemních domů na Linke Wienzeile.

Schéma kompozice průčelí sice zůstávalo jak ve vídeňském, tak v olomouckém případě stále renesanční, inspirované toskánskou palácovou architekturou, ale historizující dekor již vytlačovalo nové pojetí. Čerpáním z přírodních motivů víc než symbolicky ohlašovalo návrat k původnímu a prvotnímu – ke zdroji života, který se měl stát ústředním motivem pokusu o znovuzrození a obrodu umění na přelomu století.

Průčelí domu L. Schnürera

Současně zde Tropp se svojí ženou zakupují další stavební parcely, na nichž jim v rychlém sledu jiný z olomouckých stavitelů Jan Valihrach staví tři nájemní domy (Havlíčkova 3 a 9, Javoříčská 1). Jejich fasády představují vrchol Troppovy olomoucké periody. Schéma průčelí i mocně předsazené korunní římsy se sice stále nostalgicky ohlížejí po florentských vzorech, ale jejich štukový dekor, provedený v ostře a energicky profilovaném reliéfu, demonstruje základní ideje nového secesního stylu ještě zřetelněji, než tomu bylo u Schnürerova domu.

Vedle přírodních, florálních prvků stékajících zpod římsy dolů se podobně určujícím motivem stává ženská tvář. Obrodné tendence v umění tak programově čerpají ze dvou zdrojů – vedle přírodních stejnou měrou i z prazákladního ženského principu. Návrat k prazdrojům byl současně pojímán jako triumf přírody, ženství a také mládí, tedy nového v umění – jak ve vídeňských prototypech, tak zde o tom navíc zřetelně vypovídaly triumfální věnce. Tropp se u vstupní části jednoho ze svých domů (Havlíčkova 3) dokonce nechal spodobnit.

V témže roce 1898 koupil Samuel Jellinek starší dům v Riegrově ulici 12, nechal jej zbořit a na jeho místě  mu stavitel Johann Aulegk vystavěl podle Troppova návrhu novostavbu. Průčelí dvoupatrového domu (který později získal Rolnický akciový pivovar a otevřel zde kavárnu) architekt pojal víc tradicionalisticky. Přesto si ani tady na pozadí neomítaného cihelného obkladu fasády neodpustil neortodoxní stylové variace – zpod pětice kozlích maskaronů opět spouští zřetelně stylizované štukové dekorativní prvky.

O tom, že tvůrčí osobností ve dvojici Tropp – Gottlieb byl bezpochyby prvně jmenovaný, svědčí poslední stavba, kterou zde zmíníme, další ze Schnürerových nájemních domů na pevnostním území (Javoříčská 3). Tentokrát ji v roce 1899 vystavěl stavitel Pallat a pod jejím historizujícím návrhem byl podepsán již pouze Gottlieb.

Architektu Troppovi tak náleží v historii olomoucké secese zřetelné prvenství

Patří mu však také čestné místo jednoho z jejích raných a výrazných představitelů v rámci celé střední Evropy. Velmi cílevědomě se navíc pokusil uplatnit nejen v rakouské metropoli, ale také na samém počátku stavebního boomu, který v Olomouci následoval po zrušení pevnosti. O tom, proč se jeho zdejší dílo rozvinulo pouze v jediném roce, můžeme ovšem jen spekulovat. Mohlo to souviset s tím, že se mu současně nabídly větší možnosti ve Vídni. Možná také v provinční Olomouci narazil na konzervativněji orientované prostředí. Nejspíše však nemohl obstát v konkurenci s hlavním protagonistou zdejší gründerské éry architektem Gartnerem. Ten společně se stavebním podnikatelem Moritzem Fischerem a stavitelem Karlem Starým st. na celé desetiletí ovládli podstatnou část zdejšího stavebního ruchu, zejména tu, jež souvisela s olomouckou židovskou komunitou.

Text a snímky Pavel Zatloukal

PAVEL ZATLOUKAL, prof. PhDr., je  historik umění. Zabývá se především výtvarným uměním a architekturou 18. až 20. století. Od roku 1990 je ředitelem Muzea umění Olomouc. V roce 1999 obdržel Cenu města Olomouce. Za knihu Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku obdržel cenu Magnesia Litera za knihu roku 2003.