Lorm Hieronymus

„U Němců mají zase novou theorii, kdo není hrbatý, slepý, kulhavý nebo hluchý, nemá právo psáti pesimistické verše. Majíť Němci básníka, Hieronymus Lorm, jenž jest vskutku děsnějším než Leopardi (…), jest slepý a hluchý. Ubozí básníci!“
(Z dopisu Jaroslava Vrchlického spisovatelce a překladatelce Sofii Podlipské z 26. 12. 1875)

Letos uplyne 190 let od narození Hieronyma Lorma, mikulovského rodáka, jenž umožnil hluchoslepým vnímat svět. Do historie se zapsal jako básník, filozof a novinář, ale především jako tvůrce prstové dotykové abecedy pro hluchoslepé, která se nazývá po svém autorovi – Lormova. Mnohým z nás jeho jméno ani abeceda nic neříkají. Pokusím se proto v následujících řádcích přiblížit čtenářům tuto podivuhodnou a zajímavou osobnost, o níž chystá Regionální muzeum v Mikulově letos výstavu.

Hieronymus Lorm (vlastním jménem Heinrich Landesmann) se narodil 9. srpna 1821 jako druhorozený syn váženého židovského obchodníka. Když bylo Heinrichovi sotva rok, přesídlila celá rodina do Vídně, kde otec Christian založil známý obchodní dům C. Landesmann a syn. Heinrich začal navštěvovat školu u sv. Anny, později na vídeňském gymnáziu studoval také hudbu, pro niž měl nadání již od dětských let.

V 16 letech ho postihla choroba a během několika dní zcela ztratil sluch a zeslábl mu též zrak. Vypořádat se se ztrátou tak důležitého smyslu, jako je sluch, muselo v dorůstajícím mladíkovi budit mnoho zoufalství a skepse, které nakonec vyústily v jeho životní filozofii založenou na pesimismu. Heinrich Landesmann musel rezignovat na gymnázium a začal soukromě studovat poezii a filozofii, v nichž nacházel útěchu. Jeho první verše vyšly roku 1837 ve  „Oesterreichischen Morgenblatt“.  Báseň se jmenovala příznačně: Žaloba hluchého (Klage eines Tauben).

O osm let později Landesmann zcela oslepl na levé oko, což mělo za následek další vlnu dlouhodobých depresí. Někteří Lormovi životopisci dokonce hovoří o sebevražedných sklonech mladého nadějného literáta. Bylo to jedno z nejtěžších období Lormova života, které se mu naštěstí podařilo překonat, avšak pocit utrpení v něm zůstal hluboce zakořeněn a odrážel se i v jeho básnické tvorbě. O ní Jaroslav Vrchlický: „Poezie osamělé, pesimisticky naladěné osudem i životem, poezie úzkého horizontu jedné bytosti, myšlenkově těžká, hluboká, záživná, ale jen v sobě v svém utrpení a bolesti zakotvená, k sobě se vždy vracející, sebou a svým duševním žitím docela uzavřená.“

Mládí prožil Heinrich Landesmann v tzv. metternichovském absolutismu, tj. v období, kdy byly utlačovány veškeré projevy svobodného ducha a byla zavedena cenzura. Proti praktikám tohoto režimu ostře vystupoval a stal se tvrdým kritikem politického i literárního života té doby. Ve veřejných vystoupeních se dožadoval práva na svobodu slova. Za své postoje býval pronásledován, a proto začal užívat už několikrát zmíněný pseudonym Hieronymus Lorm. Jméno Hieronymus (česky Jeroným) si zvolil podle sv. Jeronýma, který psal o osamělosti a vlastní život dokončil v samotě jako poustevník; příjmení Lorm přejal od svého oblíbeného hrdiny z románu anglického romanopisce George Payne Rainford Jamese De L’orme, s nímž se cítil být spřízněn. Tento pseudonym užíval pak pro celou svou další tvorbu a pod ním je znám veřejnosti dodnes.

Před hrozbou zatčení odešel Lorm do Německa, kde mohl dál svobodně publikovat. Nejprve se usadil v Lipsku a roku 1847 zde vyšla jeho první kniha – Wienische poetische Schwingen und Federn (Vídeňské literární vzlety a pelichání). V onom souboru studií ostře kritizoval vídeňské poměry v době vrcholu metternichovského absolutismu.

Po březnových dnech roku 1848, kdy padl Metternich a jeho vládní systém, se Lorm vrátil zpět do Rakouska. Usadil se v Badenu u Vídně, odkud redigoval fejetonový plátek deníku Wiener Zeitung. Usilovně pracoval jako novinář a byl kriticky činný ve všech oblastech literatury a estetiky. Komentoval politické a společenské dění, psal romány, povídky, aktovky a básně. Jeho kritické úsudky byly velice ceněny. Navíc se podrobně zabýval indickou filozofií a tvořil filozofické spisy.

Roku 1856 se oženil se svou o devět let mladší sestřenicí Henriette Franklovou a z jejich manželství vzešly tři děti – dcera Marie a synové Ernst a Adolph.

Roku 1881 přišel Lorm zcela o zrak. Aby dokázal s okolím i nadále komunikovat, vytvořil jednoduchý dorozumívací systém založený na hmatovém poklepávání a stiscích dlaně. Poprvé byl tento systém veřejnosti představen jeho dcerou Marií Landesmannovou až v roce 1908. Uvedená forma dorozumívání s hluchoslepými se osvědčila natolik, že se užívá dodnes a řadí se mezi základní komunikační systémy takto zdravotně postižených lidí. Je upravena do několika jazyků, neboť původní abeceda byla vytvořena pro německý jazyk. Oproti jiným formám dorozumívání je Lormova abeceda rychlá, srozumitelná a lehce naučitelná. „Jednou z největších předností této řeči je,“ píše Landesmannová, „že prodleva mezi stisky je srovnatelná s obracením listů v knize.“ Vzdělaný a nadále tvořící Lorm dokázal prostřednictvím této abecedy vedle předčítání a diktování textu přijímat také notový záznam či hrát šachy. „Dlaň ruky se dá srovnávat s klávesnicí klavíru, kdy hráč se velmi rychle naučí hrát automaticky, aniž by sledoval noty, stejně tak brzy se naučí poklepávat na prsty písmena, aniž by k tomu potřeboval sledovat ruku,“ dodává Landesmannová výhody otcova systému.

Roku 1892 se Lorm odstěhoval do Brna k synovi Ernstovi, který tu působil jako lékař. U něj strávil poslední léta života a zde napsal hlavní filozofické dílo Der grundlose optimismus (Bezedný optimismus). Zemřel 3. prosince 1902 v Brně. Je pochován na židovském hřbitově v tehdy ještě samostatných Židenicích (dnes jedna z brněnských městských částí).

Ve své životní filozofii Lorm zpočátku propadal oprávněné beznaději a hlubokému pesimismu. I přes stupňující se zdravotní potíže však dokázal na sklonku života dlouholetou skepsi překonat, což svědčí o obrovské síle jeho ducha. Ve svých dílech se postupně propracovával řadou meditativních estetických a filozofických esejů od beznaděje přes osobní rezignaci až k „bezednému optimismu“. Lormův odkaz je živý i dnes – ať již užíváním jeho prstové dotykové abecedy mezi hluchoslepými a nevidomými, nebo jeho duchovní silou, která je inspirující pro nás všechny.

Dana Massowová

Výběr z literatury:

Straub, Julian: Hieronymus Lorm. München 1960.

Veselý, Jiří: Hieronymus Lorm und Adalbert Stifter. In: Mährische deutschsprachige Literatur : eine Bestandsaufnahme: Beiträge der internationalen Konferenz. (Eds. Fialová, Fürstová (jména bohužel neuvedena)). Olomouc 1999, s. 94-102.

Landesmann, Marie: Finger-Zeichensprache für Taubstumme, Taube, Taubblinde und Schwerhörige. Brünn 1908.

Placzek, Baruch Jacob: Nachruf gehalten an der Bahre Hieronymus Lorm am 5. Dezember 1902. Brünn 1902.