Židovské památky

Stručný historický vývoj židovské obce

Židovské osídlení v Ivančicích se s určitostí objevuje od poloviny 15. století, po vypovězení Izraelitů z královského města Brna v roce 1454. Brzy se vypracovalo ve významnou lokalitu, neboť v ochranné smlouvě moravských Židů s nejvyšším zemským hofmistrem Vilémem z Pernštejna z roku 1490 jsou spolupodepsáni čtyři svědci z Ivančic: Myšl, Januš, David Mertl a Michal Hesl. I v dalších staletích představovaly Ivančice jednu z nejdůležitějších moravských židovských obcí. Její obyvatelé se živili především obchodováním, případně též řemesly.
Od 18. století smělo v ivančickém ghettu bydlet 144 familiantů, čili povolených židovských rodin. Největšího počtu dosáhla obec před polovinou 19. století, kdy téměř 900 Izraelitů představovalo celou čtvrtinu obyvatel města. Konec přežívajícího nedůstojného postavení Židů přinesly revoluční události roku1848 se získáním plných občanských práv. Poté došlo k všeobecnému rozmachu židovské pospolitosti, který se pozitivně projevil v hospodářském, politickém a kulturním životě města. Židé se začali stěhovat do velkých měst za lepšími podmínkami. Vývoj počtu židovských obyvatel: r. 1790 – 533 z 2649, r. 1835 – 877, r. 1848 – 629, r. 1857 – 632 z 3910, r. 1880 – 395 z 4161, r. 1890 – 332, r. 1900 – 281 z 4671, r. 1930 – 141 ze 4971, r. 1937 – 99.
Rabíni v Ivančicích provozovali do roku 1840 ješívu, tj. vyšší náboženské učiliště.
V letech 1849-1919 existovala v Ivančicích samosprávná židovská politická obec. Po vyhlášení samostatného Československa a po skončení 1. světové války došlo k jejímu sloučení s křesťanským městem. Náboženská obec pokračovala dál ve své činnosti.

Židovská čtvrť

Židovské sídliště nalezlo své místo v severní části historického jádra při městských hradbách, přičemž Židé si postupně zakupovali sousedící křesťanské domy, při dalším růstu obyvatel se zástavba více zahušťovala. Tvar čtvrtě je velmi nepravidelný, vyplývá z postupného růstu areálu, terén téměř rovinný. Osnovu čtvrtě tvoří čtyři nestejně dlouhé a široké ulice do tvaru kříže (ulice Josefa Vávry, Jana Schwarze, Ve fortně a Komenského náměstí), podél nich stojí v husté řadové skladbě patrové domy, některé i s malým dvorkem a zahrádkou. Z původních 83 budov jich stojí 45, plocha areálu činí 2,75 ha. Jedna ze čtyř městských bran na západním ukončení ulice J. Vávry byla zvána Židovská (zazděna roku 1690), na severní straně ještě stávala fortna – branka. V 18. a 1. polovině 19. století bylo realizováno na koncích židovských ulic oddělení řetězem či drátem, tzv. eruv. Poslední rozšíření proběhlo na protilehlých okrajích severozápadním a jihovýchodním (ulice Dolní Hlinky za hradbami a Růžová). V roce 1774 dostaly židovské domy značení římskými číslicemi I až LXIII. V 19. století byl okrsek znám jako IV. městská čtvrť. K přečíslování došlo v roce 1942. Po 2. světové válce nastaly demolice především v okolí synagogy, v ulici J. Vávry. Židovská čtvrť dnes tvoří součást městské památkové zóny. V roce 2018 byly hranice obce vyznačeny na chodnících a silnicích kostkami s Davidovou hvězdou. Vodu brávali obyvatelé z kamenné kašny zvané Židovská na Komenského náměstí, která pochází z roku1826.

Domy židovské čtvrtě

I po přestavbách si většina domů podržela řadu zajímavých stavebních prvků: dochovány jsou četné klenby – valené s lunetami barokní (čp. 25) a placky v pasech klasicistní (čp. 100, 103, 75, 65, 105, 106, 107, 119, 102, 44), vyskytovaly se též dřevěné trámové stropy (čp. 46 a 104 – zbořeny), průčelí členily kamenné portálky (čp. 98, 100, 24, 30, 74). Zajímavý byl do demolice dům čp. 108 zvaný Podivínka s klenutým průchodem k chudinským stavením ve dvoře. Archaický vzhled si podržel dům čp. 66, historizující fasádu najdeme u čp. 100, secesní u čp. 75, dům čp. 73 má na průčelí novější znak města.
Z budov institucí stojí jen nová secesní školní budova čp. 42 s lázní z roku 1913, při vstupu nese pamětní desku H.D. Weisgalla. Rituální lázeň bývala též v domech čp. 100 a 26, rabinát v čp. 49, košerák (=židovský řezník) bydlel v domku čp. 50. V zástavbě vyniká zvláště rohový bývalý Pretznerův dům čp. 74 s kamenným renesančním arkýřem (ve výzdobě zde mj. ostrve pánů z Lipé), křížovými klenbami a pamětní deskou Guido Adlera. Dům čp. 98 v Růžové ul. rovněž renesančního původu zaujme ušlechtilou klasicistní fasádou s balkonem na dvou kamenných krakorcích, s železným kovaným zábradlím s iniciálami HLI (=Hirsch Levy Jellinek) a datací 1818.

Synagoga – exteriér

Středem náboženského života v židovské obci bývala synagoga. Starší barokní stavba zmíněná v roce 1613 však již v polovině 19. století velikostně a dispozičně nevyhovovala. Proto byla stržena a na jejím místě byla v letech 1851-3 vystavěna synagoga nová a větší, a to v pozdně empírovém slohu. K bohoslužbám byla užívána do března 1942, pak bylo vnitřní zařízení nacisty vydrancováno. Od té doby sloužila ke skladování. V roce 1969 získal budovu podnik Klenoty-hodiny Brno, jenž ji v letech 1970-71 pro své účely stavebně adaptoval. Od roku 1995 čekala vyklizena na nové využití, město Ivančice jako majitel nechalo zpracovat projekt adaptace na městskou knihovnu, přičemž v prosinci 2017 byla její stavební obnova slavnostně zahájena.
Synagoga na ul. J. Vávry stojí na mírném návrší těsně při hradbách, mimo uliční čáru domů, původně uprostřed zastavěného bloku, kdy k ní z ulice Židovské = J. Vávry vedla krátká spojovací komunikace (po demolici domů je dnes pohled od jihu zcela otevřen). Synagoga překvapivě není striktně orientována, ale svatostánek směřuje mírně k severovýchodu. Je to samostatně stojící budova zhruba obdélného půdorysu s komunikačním traktem na západní straně a drobnou vystupující nikou skříně na tóry na východě, komponována na hlavní podélnou osu. Jižní průčelní fasáda je rozdělena na svislé pásy, střídavě hladké a členěné rustikou (naznačující vnitřní rozdělení na pět polí), okna a dveře s půlkruhovým ukončením. Plochu nad portálem průčelí zdobí černý hebrejský nápis, citát ze Starého zákona, v překladu: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem“ (Žalm 100, 4).

Synagoga – vnitřní dispozice

Dispoziční rozvrh ivančické synagogy vychází z tradičního řešení: vstup pro muže uprostřed jižní fronty, vstup pro ženy odděleně komunikačním traktem se schodištěm na západní straně – dostaly se tak na ženskou galerii v patře po třech stranách sálu, svatostánek s výklenkem skříně na tóry stojí při východní stěně. Při adaptaci v 70. letech 20. století byl prostor haly kromě dalších úprav „natvrdo“ přestropen, vestavěn nákladní výtah, několik příček, kovové schodiště a z jednoho okna zřízen nový vstup, venku pak pořízena rampa na nakládání. Konstrukčně se jedná o systém nosných obvodových stěn a vnitřních pilířů (a deseti kamenných toskánských sloupů v přízemí) nesoucích klenby – s trochou nadsázky lze hovořit o trojlodí s širokou hlavní lodí a užšími postranními loděmi. V kolmém směru se hala dělí na pět polí, přičemž obě krajní jsou trochu kratší. Patro synagogy je zaklenuto patnácti českými plackami mezi pasy. Rozměry celé vnitřní haly činí 13,6 x 33,0 m, světlá výška klenby 9,1 m. Sál měl mít velmi dobrou akustiku.

Nacistická rasová perzekuce – Sinaibergerova koželužna

Pro utečence z nacisty zabraných území byl v Ivančicích v roce 1938 zřízen tranzitní – uprchlický tábor. Nacházel se v bývalé Sinaibergerově koželužně (později budova Retexu). Velkou zásluhu na jeho zřízení měl Mořic Goldmann, který zajistil finanční pomoc Zemského úřadu a Mezinárodní židovské ligy. Po německé okupaci zbytku republiky se utečenecký tábor stal pro židovské uprchlíky táborem internačním. Na jeho připomínku visí na průčelí domu Krumlovská 1 kamenná pamětní deska. Táborem prošlo na 800 lidí. Tragický epilog židovské komunitě přinesla nacistická rasová perzekuce v letech 2. světové války, kdy byla většina jejich příslušníků vyvražděna: v březnu a dubnu 1942 byli z Ivančic odvezeni všichni Židé kromě smíšených manželství do Terezína a poté do vyhlazovacích táborů na východě. Soupis ivančických obětí se nalézá na pamětní desce ve foyeru radnice. Po válce se vrátilo jen 18 osob, především vojáci zahraničních armád – Ota Brück, Walter Jelinek, Karel Schmeidler, Walter Sinaiberger, Bruno Steiner.

Židovský hřbitov

Židovský hřbitov je situován na severním okraji města ve svahu nad Mřenkovým potokem. Založen byl pravděpodobně ve 2. polovině 15. století a představuje tak jedno z nejstarších souvislých pohřebišť na Moravě. Nejstarší dochovaný dosud čitelný náhrobek je datován rokem1580. Poslední pohřeb se uskutečnil v roce 1949. Plocha nepravidelného tvaru vznikla postupným rozšiřováním (v letech 1608, 1664 a 1878) v členitém terénu na dnešní výměru 12.634 m2. Přístup od města vede po mostku přes potok dvoudílnou kovanou stylovou bránou a menší novodobou brankou. Ohradní zeď je především cihelná s vnitřními oblouky, ale též kamenocihelná.
Hřbitov obsahuje cenné náhrobní kameny renesančního, barokního a klasicistního typu, různého tvaru a členění, převládá tzv. jihomoravský či mikulovský typ. Náhrobky v celkovém počtu 1800 kusů tvoří na ploše hřbitova devět ucelených sekcí. Pohřbeny jsou zde významné místní osobnosti: představení obce, podnikatelé, kantoři a rabíni – Josef Rakowetz z 1707, Natan ben Selig z Krakova z 1797, Beer Oppenheim z 1859, Herrmann Handl z 1925. Plochu hřbitova doplňují vzrostlé stromy – lípy, kaštany, jerlíny, břízy, javory.

Obřadní síň

Při vstupu na hřbitov hned za branou stojí obřadní síň, přízemní cihelná budova komponovaná na osu a složená ze čtyř místností (předsíň, hlavní síň, dvě boční místnosti). Postavena byla v letech 1902-3 v eklektickém historizujícím výrazu – viz nápis na pamětní desce v předsíni, kde jsou dále zachována dvě rituální umývadla s rezervoáry vody. V předsíni nad vstupem do hlavního sálu je umístěna česká báseň Jaroslava Vrchlického. Ve štítu průčelí nad vchodem je pak zazděna kamenná deska s hebrejským textem, v překladu: „Dům setkání pro všechno živé“ (Job 30, 23), chronogram udává rok 663 podle malého počtu, tj. 1903. Budova byla celkově opravena v letech 2012-14, přičemž uvnitř lze shlédnout menší muzejní expozici o historii a památkách zdejší židovské obce.

Symbolika na židovských náhrobcích

Náhrobky židovských hřbitovů představují jedinečný zdroj poznatků nejen o jednotlivých osobách, ale i o historii obcí jako celku. Pouze část z nich, hlavně v 18. až 1. Polovině 19. století, obsahuje reliéfní výtvarnou výzdobu, která spolu s nápisem (epitafem) tesaným v hebrejštině přispívá k charakteristice zemřelého. Ve výzdobě se objevují složitější plastická členění a dekorativní prvky, jako mušle, voluty a rostlinné motivy (úponky, listy, květy, růžice). Pozoruhodně se uplatňuje symbolika – užívají se jednak symboly obecné platnosti, tj. vazby ke Svaté zemi a příslušnosti k judaismu (desatero, šesticípá hvězda, koruna) a novodobé-přejaté (strom života, podané ruce), jednak symboly vztahující se k osobě pohřbeného, tedy vztah k rodu, jménu, zaměstnání či funkci, případně vlastnostem, dále symboly smuteční (vrba) a kabalistické (urovoros). Pro hřbitov v Ivančicích je typická kombinace několika různých symbolů, výtvarně velmi zdařilých a bohatě provedených, na jediném náhrobku. Zobrazení samotných symbolů umísťovaných v horní části náhrobku charakterizuje velká rozmanitost výjevů, jež se relativně početně vyskytuje na jižní a střední Moravě a právě v Ivančicích představuje jeden z vrcholů.

Významné osobnosti

Z Ivančic pocházely nebo zde působily některé významné osobnosti židovského vyznání, jako např. učenec Jonathan Eibenschütz (1696 Krakow-1764 Altona), podnikatel – majitel černouhelných dolů ve Zbýšově Aron Bauer (1780–1844 Rosice), rabín Beer Oppenheim (1791 Strážnice -1859 Ivančice), dále Guido Adler (1855-1941 Vídeň), zakladatel moderní muzikologie, Leopold Adler (1850-1919 Mnichov), jeho bratr, dramatik, herec a divadelní režisér v Německu, Berthold Oppenheim (1867-1942 Treblinka) dlouholetý rabín v Olomouci v letech1892-1939, Hugo David Weisgall (1912-1997 Baltimore) americký dirigent a hudební skladatel, autor mnoha oper a baletů.
V Ivančicích působili tito podnikatelé: továrna na kůže Max Sinaiberger 1870 až 1935, lihovar a výroba likérů D.Weiss 1866 až 1939, výrobny oděvů E. Sinaiberger 1884 až 1925 a J. Jellinek 1918 až 1935. V části Alexovice fungovala vlnařská továrna Alfréd Placzek 1914 až 1939.

Jaroslav Klenovský