Wilhelm Stiassny a Brno
V poslední třetině 19. století a podobně na přelomu 19. a 20. věku začala na Moravě působit řada renomovaných židovských architektů. Vedle prostějovského rodáka Maxe Fleischera (1841-1905) a přerovského rodáka Jakoba Gartnera (1861-1921) patřil k nejvýznamnějším bratislavský rodák Wilhelm Stiassny (1842-1910). Jeho zdejší tvorbou se před časem zabýval Jaroslav Klenovský, autorkou Stiassného podrobného biografického medailonu je v rámci internetové encyklopedie vídeňských architektů Ursula Prokop.
Když jsem před několika lety připravoval průvodce brněnskou architekturou 19. století, pokusil jsem se také identifikovat asanační zástavbu jedné ze zdejších tradičních hlavních tepen, někdejší Ferdinandovy, dnešní Masarykovy ulice. Jednou z jejích dominant se na přelomu století stala novostavba obchodního a nájemního domu Adolfa a Moritze Strachových. Podobně jako většina dalších staveb zůstávala dlouho v anonymitě. Teprve na základě zmínky v dobovém tisku se podařilo určit jejího autora. Byl jím právě Stiassny. K jeho rozsáhlému a pozoruhodnému dílu se tak podařilo připojit (prozatím ojedinělý) doklad také z Brna.
Výrobci a prodejci deštníků bratři Strachové koupili ještě barokní dům s mansardovou střechou na nároží Orlí ulice od Carla a Odona Bakalarzových v roce 1896. Nová stavební čára zde byla v rámci předpokládané asanace stanovena tak, aby umožnila rozšíření Ferdinandovy ulice o 3,5 m. Vzápětí po demolici starého domu a výstavbě nového v roce 1898 se stala novostavba jedním z dobově nejobdivovanějších domů „moderního“ Brna. Stiassny při jejím koncipování užil vyzkoušené a oblíbené palácové schéma se třemi zónami, přičemž do soklové zóny zahrnul také mezanin. Určující bohatou architektonickou a sochařskou výzdobu ovšem soustředil k nároží té části střední zóny, jež bývala výmluvně nazývána bel-étage. Jsou zde doslova nakupeny koncepčně i motivicky úderné prvky. Vertikalita vysokého korintského sloupového řádu je vyrovnávána dynamicky vystupujícími hmotami balkonů, kompozici uzavírají stejně energicky formované volutové štíty doplněné sochařskými alegoriemi. Na rozdíl od obou podlaží bel-étage, u nichž výzdobné prvky vyrůstají z plochy neomítaného cihelného zdiva, je poslední patro koncipováno jinak. Arkádové řady obloučkových oken jsou v místech slepých otvorů kombinovány s figurální sgrafitovou výzdobou.
Wilhelm Stiassny, Dům Adolfa a Moritze Strachových, 1898, Brno,Orlí 1
Skutečnou korunou díla se pak stala nárožní, rovněž bohatě zdobená helmice. Dům v „moderní, francouzské renesanci […] geniální dílo, městu k ozdobě a brněnskému stavebnímu umění ke cti“ (jak se referovalo v dobovém tisku) podle Stiassného návrhu rozestavěl brněnský stavitel Josef Kuhn. Rozestavěl, avšak nedokončil – v průběhu stavby totiž zemřel na následky úrazu při bourání jednoho z domů na náměstí Svobody. Nadšeného dobového recenzenta dnes můžeme poněkud poopravit, spíše než k francouzské renesanci dům odkazuje k směsi renesanční inspirace severské, kombinované s poučením dramatickým barokem. Představuje tak velmi charakteristický příklad pozdního historismu, stylové odnože konce 19. století, která i u jedné stavby čerpala z několika slohů minulosti. V třicátých letech byly obchodní portály do Masarykovy ulice upraveny podle projektu jiného z židovských architektů Norberta Trollera (1896-1984, mj. autora souboru působivých kreseb z terezínského ghetta), které však byly odstraněny v osmdesátých letech.
O tom, jak se Stiassny dostal k brněnské zakázce a zdali byla jeho jediným brněnským dílem, nevíme. Zato máme hodně zpráv o jeho bohatém tvůrčím a společenském životě. Pocházel z kupecké rodiny, která však v jeho rodné Bratislavě – kam krátce před jeho narozením přišla z Moravy – dlouho nepobyla. Odstěhovala se do Vídně, kde Wilhelm prošel všemi školními stupni (základní škola, vyšší reálka, polytechnika), aby vzdělání završil studiem na Akademii výtvarných umění. Jeho profesoři Eduard van der Nüll, August Sicard von Sicardsburg a Friedrich von Schmidt tvořili elitu mezi tvůrci vídeňské (ale také brněnské) okružní třídy.
Stiassny začal velmi brzy, od poloviny šedesátých let, pracovat jako samostatný architekt a brzy začíná patřit k vyhledávaným projektantům. S jeho tvorbou je spojeno množství nájemních domů, vil, továren, ale také nemocničních a charitativních budov i celých areálů. O jeho filantropických sklonech svědčí mimo jiné to, že se jako člen mezinárodní komise věnoval v rámci světové výstavy v Paříži roku 1867 jednomu z nejožehavějších dobových problémů, hledání prototypu dělnického obydlí. Až do volebního vítězství antisemitsky orientované křesťansko-sociální strany byl také členem vídeňské městské rady. Jedním ze spolupracovníků v jeho kanceláři se načas stal pozdější nejvýznamnější ostravský židovský architekt přelomu století Felix Neumann (1860-1942).
Stiassny se rovněž intenzivně věnoval židovství. Jako předseda vídeňské Kultusgemeinde byl pověřen vypracováním projektu židovského oddělení Ústředního hřbitova, byl spoluzakladatelem židovského muzea, postavil řadu synagog jak v metropoli, tak po celé monarchii (z těch, jež unikly zničení v době nacismu, připomeňme alespoň velkolepou stavbu v Jeruzalémské ulici v Praze). Z jeho moravské sakrální tvorby se bohužel nedochovalo nic – všechny tři obřadní síně na hřbitovech v Kojetíně, v Jihlavě i ve Znojmě byly později zbořeny. A tak zde Stiassného dílo připomínají pouze profánní stavby, kromě Strachova domu ještě chlapecký nadační sirotčinec stejného data v Ostravě.
Pracoval také pro významné židovské rodiny, mj. pro Rothschildy (je autorem jejich mauzolea na vídeňském hřbitově) nebo Königswartery (přestavěl pro ně jejich moravský zámek Šebetov). Podporoval sionismus Theodora Herzla a začal se zajímat o možnosti kolonizace tehdejší Palestiny. Společně s Josefem Treidelem a Avrahamem Goldmannem vytvořili v roce 1909 pro spolek Ahuzat Bayit (v překladu zřejmě sdružení osadníků) návrh na výstavbu tamní první židovské osady. Šedesát židovských rodin tehdy v písečných dunách asi tři kilometry od přístavu Jaffo založilo osadu, která byla o rok později pojmenována Tel Aviv.
Text: Pavel Zatloukal
Foto: Petr Pelčák