Erich Wolfgang Korngold

Skladatel, pianista a dirigent, představitel pozdněromantické hudby a opery, se narodil 29. května 1897 v Brně; i když se jeho rodina v roce 1901 odstěhovala do Vídně, byl i nadále považován za brněnské dítě. Ale kdo to byli Korngoldové a jaký byl jejich vztah k Brnu?

Jako mnoho jiných židovských rodin přišli Korngoldové do Brna z Haliče v polovině 19. století. Prvním brněnským Korngoldem byl Simon, dědeček budoucího skladatele. Bydlel na dnešním Cejlu a měl tam výrobnu likérů (tedy působil v profesi, která zavdávala podnět k protižidovské kritice). Oženil se dvakrát. S první ženou, Rosou Lamovou, měl dva syny. Žádný z nich se nedal otcovou cestou v podnikání.

Prvorozený Julius (1860) vystudoval ve Vídni práva a současně navštěvoval konzervatoř. Po návratu do Brna dělil své zájmy mezi advokátní kancelář a činnost hudebního kritika. O rok mladší bratr Eduard se dal dokonce na hereckou dráhu. V Brně sice neměl stálé angažmá, ale často zde hostoval. V roce 1883 tu dokonce uvedl v rámci letní divadelní scény svou jednoaktovku Nach dem dritten Lauten.

Julius byl v Brně více zakořeněn. Našel si tu manželku, Josefinu Witrofskou, se kterou měl dva syny, Hanse (1892) a našeho Ericha Wolfganga (1897). Usadil se s rodinou ve velkém novém domě na nároží Koliště a tehdejší Nové ulice (dnes Lidická) a jako přispěvatel místních listů se dopracoval značné vážnosti. Pracoval v redakci týdeníku Wochenblatt   a udržoval také čilé styky s Vídní, kam rodina v roce 1901 přesídlila. Pravděpodobně proto, že jako již renomovaný hudební kritik dostal Julius nabídku pracovat ve svém oboru v nejvýznamnějším rakouském liberálním listu Die Neue Freie Presse.

K dalším okolnostem odchodu Kornogoldových z Brna patřily možná veřejné ironické výpady komika brněnské operety Gustava Charlé.  Ten se těšil se velké oblibě publika, Korngold však jeho výkony nemilosrdně zkritizoval a Charlé ho hned nato v kupletu zesměšnil. Téma se pak probíralo v zákulisí divadel, redakcí i v brněnských kavárnách. Pokoření Julius těžce nesl a to možná jeho rozhodnutí opustit Brno urychlilo.

Zázračně muzikální dítě

Malý Erich Wolfgang projevoval značné hudební nadání a už v šesti letech byl považován za zázračné dítě. V jedenácti složil své první jevištní dílo – pantomimu Sněhulák. Napsal ji sice jen pro klavír, ale jeho učitel hudby, Alexander Zemlinsky, ji instrumentoval.

Publikum zaujala natolik, že se jejího provedení ujaly nejvyšší společenské kruhy. Sněhuláka – příběh jako z Commedie dell´ Arte, kde se Pierot přestrojí za Sněhuláka, aby získal milovanou Kolombinu – nastudovaly dámy z okruhu ministerského předsedy a uvedly ji v rámci dobročinné slavnosti. Dílko teprve třináctiletého autora, posvěcené z nejvyšších míst, si rychle našlo cestu do dvorní opery, kde je pod vedením Karla Godlewského nastudoval dvorní balet v roce 1910. Ihned se stalo senzací.

Úspěchu „nového Wolfiho“ si povšimlo také Brno. Sněhulák byl nejprve uveden ochotnicky v rámci dobročinné akce a teprve poté jako pohostinské vystoupení  vídeňského Dvorního divadla v brněnském Městském divadle 11. listopadu 1911. V hlavních rolích účinkovali vídeňští umělci, menší party byly svěřeny Brňanům. Repríza se uskutečnila ještě 22. prosince téhož roku.

V následujících letech Erich Wolfgang vystudoval vídeňskou konzervatoř. Ve své tvorbě se zpočátku věnoval hudbě instrumentální; ta se pravidelně objevovala v brněnských koncertních programech pořádaných téměř výlučně německými institucemi. Na českém repertoáru se dlouho jeho práce neobjevovaly. Ale téměř každého brněnského provedení se mladý autor i s otcem Juliem zúčastňovali.

Návštěvy v Brně patřily i rodině, žila zde ještě druhá žena Simona Korngolda Johanna a její syn Gustav, v domě na Kolišti pak až do roku 1913 bydleli prarodiče z matčiny strany, dědeček Hermann a babička Rosa. Dožili se tedy ještě vnukovy slávy.

Velkolepý úspěch

Rok 1916 přinesl Erichu Wolfgangovi velkolepý úspěch – v Mnichově byly uvedeny jeho dvě operní jednoaktovky Polykratův Prsten a Violanta. Ty uvedlo v prosinci 1917 také městské divadlo Brno. Představení se stalo vrcholem kontaktů mezi skladatelem a Brnem.  Roli Violanty ztvárnila hvězda vídeňské opery Maria Jerritza, brněnská rodačka Marie Jedličková.

Přesto tato ani pozdější Korngoldova díla v repertoáru brněnských scén pevně nezakotvila, i když jejich uvedení Korngoldové podporovali a premiér se většinou osobně zúčastňovali. Obdobný osud měla i jeho nejznámější  celovečerní opera Mrtvé město, uvedená v Brně roku 1922 (v novém nastudování v roce 1931).

V roce 1917 stanul Erich Wolfgang jako dirigent ve vídeňské Dvorní opeře, kde řídil obě své jednoaktovky (hostujícím dirigentem byl i v Brně, v německém divadle v sezoně 1929 -30).
Dvacátá léta přinesla novou práci-  úpravy klasických operet: v roce 1923 Straussovy Noci v Benátkách, dodnes považovaná za nejzdařilejší, do roku 1947 jich přibylo dalších 10, veskrze úspěšných. Offenbachovou Krásnou Helenou a Straussovým Netopýrem začala tvůrčí spolupráce s Maxem Reinhardtem.

V roce 1924 se E.W. oženil s Luise von Sonnenthal, vnučkou slavného divadelního herce a podnikatele. Měli spolu dva syny.

Erich Wolfgang působí jako dirigent, pianista a skladatel, přednáší teorii a dirigování na vídeňské Státní akademii, diriguje ve státní opeře. V roce 1926 byl vyznamenám Cenou města Vídně. O rok později skládá operu Helianin zázrak. Byl také jmenován profesorem dirigování a hudební vědy na vídeňské Státní akademii.

V roce 1929 ho vyzval Reinhardt ke zpracování scénické hudby k filmu Sen noci Svatojánské. Hned napoprvé sklidil skladatel mimořádný úspěch a získal další nabídky.

Americká kariéra

V roce 1934 odchází Korngold do USA, kde začíná jeho průkopnickou éra – komponované scénické hudby, na níž staví i současní autoři. Ve spolupráci se studiem Warner Brothers vytvořil na 17 kompozic pro filmy ( Pán sedmi moří, Podvod, poválečný Magický plamen). Dva z nich, Anthony Adverse a Dobrodružství Robina Hooda, získaly za hudbu cenu Filmové akademie, Oscara.

K  odchodu do USA přiměly rodinu Korngoldovu v roce 1938 i oprávněné obavy z rasového pronásledování Židů.  Erich Wolfgang zde skládá i symfonickou hudbu, jako soukromý protest proti nacismu se jí však vzdává a věnuje se pouze hudbě filmové.

Po válce se však ke koncertní hudbě vrací, komponuje své nejznámější instrumentální dílo, Houslový koncert. Vídeňští filharmonikové uvedli kromě něj také Korngoldovu Symfonickou serenádu. Řada velkých světových operních scén se vrátila k jeho operám.

Meziválečné a poválečné Brno

Koncertně se Korngoldovy skladby provádějí jen sporadicky, větší zájem projevuje rozhlas díky redaktoru Hansu Holländerovi. V dubnu 1938 se na brněnských rozhlasových vlnách objevuje Korngold naposledy.

Po válce píše Erich Wolfgang své poslední symfonické dílo – Téma a variace pro orchestr. Pokouší se s pomocí svého přítele, renomovaného hudebního teoretika a kritika Marcela Prawyho, vrátit do Evropy, tam se však povědomí o něm téměř vytratilo.

V roce 1955 se skladatel definitivně vrací do USA. Po mnoho let tak zůstal Korngold znám více jako hollywoodská osobnost, než jako uznávaný evropský autor klasické hudby. V listopadu 1957 postihla umělce mozková příhoda, jíž podlehl. Bylo mu pouhých 60 let.

V poslední době se jeho dílo začíná znovu objevovat a uvádět. V Brně, v roce dvojitého výročí Ericha Wolfganga Korngolda, uspořádala Nadace Opus Musicum festival pod názvem Korngold Anniversary1997; v roce 2002 se uskutečnil opět pod názvem Hudební dny E.W.K. V Janáčkově opeře bylo uvedeno Mrtvé město, konaly se koncerty, výstavy a matiné.

V květnu 2002 byla na rodném domě Koliště 1 (dnes sídlo Kooperativy) odhalena pamětní deska, dílo akademického sochaře Milivoje Husáka. Brno tak připomnělo uznávanou  a všestrannou osobnost světové hudby, která se řadí mezi  naše významné rodáky židovského původu.

Jana Čipáková