Adolf Stránský – Čtyři generace  rodu Stránských

Životní cestu Adolfa Stránského označil Karel Čapek jako „Život krásný ve své plnosti“. Narodil se v židovské rodině, v obci ležící mezi Kolínem a Jihlavou. Na této trase provozoval jeho otec povoznictví, roku 1860 si  najal známý hostinec U bílého koníčka v tehdejším Německém Brodě a zabýval se i další obchodní činností. Vlastenecké ovzduší v rodišti K. H. Borovského na malého Adolfa nesporně silně působilo a nasměrovalo možná jeho budoucí názory.

V Německém Brodě vychodil Adolf obecnou školu, v roce 1873 maturoval na premonstrátském klášterním gymnáziu. Na Univerzitě Karlově v Praze pak studoval práva. Stejně silně jej však přitahovala politika a žurnalistika. Už jako gymnazista publikoval v Národních Listech a pražské Politice. Značně přitom riskoval, protože středoškolákům byla tehdy účast na politickém dění zakázána. Zato na sebe upozornil vydavatele deníku a předního českého politika Julia Grégra. Mladý Stránský v Praze otevřeně sympatizoval s mladočechy, opozicí vůči dosavadní české politice ovládané staročechy. „Mladí“ v roce 1874 založili Národní stranu svobodomyslnou jako protiváhu zatím dominantní Národní strany.

Na popud Julia Grégra odchází do Brna

Stránský v roce 1878 promoval, odbyl si jednoroční povinnou praxi u obchodního soudu v Praze a v roce 1880 odešel do Brna zahájit svou advokátskou kariéru. Údajně na přímý popud Julia Grégra měl v silně německém prostředí města (k němčině se tehdy v Brně hlásila více než polovina obyvatel) a na konzervativní Moravě šířit radikální myšlenky mladočešství. České národní hnutí se na Moravě v té době soustřeďovalo kolem moravské Národní strany v čele s Aloisem Pražákem a zastávalo spíše pasivní obranné postoje vůči německému vlivu. Adolf Stránský se záhy stal organizátorem moravského opozičního hnutí.

Po příchodu do Brna se ubytoval v podnájmu u židovského obchodníka Adolfa Fröhlicha v tehdejší Rudolfově ulici (dnes Česká) a nastoupil jako samostatný advokát nejprve v německé kanceláři dr. Illka a později u českého právníka dr. Wurma. V letech 1881-82 působil ve Vídni, kde spolu s Janem Stanislavem Skrejšovským redigoval protivládní list Tribune, kde obhajoval práva slovanských národů.

Po definitivním návratu do Brna v roce 1886 si otevřel samostatnou advokátní kancelář, což mu umožnilo získat finanční prostředky pro politickou činnost. Měl pověst vynikajícího obhájce, byl výborným řečníkem, jeho firma vzkvétala. Od počátku svého brněnského působení Stránský deklaroval své opoziční smýšlení a propagoval mladočeské myšlenky. Odmítal v Brně zažitý názor, že Moravané tvoří svébytný národní celek a zavrhoval jakoukoli formu moravského separatismu. Nebál se vystupovat se svými názory veřejně a otevřeně, a tím proti sobě popudil část brněnské české společnosti, zvláště opatrných kolegů advokátů. Přesto se s brněnským prostředím sžil.

Založil zde rodinu, v roce 1882 se oženil  s Karolínou Fröhlichovou (1850-1917), která ho podporovala v jeho profesním i politickém snažení. Měli tři děti, Miladu, Jaroslava a Boženu.   Adolf získal v Brně i řadu přátel. K nejvěrnějším patřil Leoš Janáček, který se s Adolfem sblížil při úsilí o založení Národního divadla v Brně.

V čele Moravské strany lidové

Stejně dobrou pověst jako právník si Adolf Stránský vydobyl i v politice jako mluvčí pokrokové české menšiny. Zastával funkce v řadě českých spolků. Už v roce 1884 začal s přáteli vydávat vlastní politický list, Národní noviny, které se hlásily k mladočeské Národní straně svobodomyslné, zatím bez úvah odtrhnout se od Národní strany. Noviny však měly krátký život, skončily v únoru 1885.

V následujících letech si Stránský vybudoval solidní společenské postavení i finanční zázemí. Jeho advokátní kancelář patřila v Brně k vyhledávaným. Mohl tak zkusit naplnit svou touhu po vydávání nezávislého časopisu. Staly se jím Moravské listy. Začaly vycházet v druhé polovině roku 1889 zprvu dvakrát, později třikrát týdně. Jejich program se stavěl proti centralizačním snahám rakouské vlády, žádal posílení autonomie a samosprávy korunních zemí, uznání českého státního práva. V řadě konkrétních požadavků nechyběla korunovace rakouského císaře českým králem, vytvoření jednotného poslaneckého klubu v říšské radě ve Vídni, rovnoprávnost češtiny s němčinou, volební reforma a další.

Ani tento Stránského titul se nevymykal z rámce moravské Národní strany. Teprve v roce 1890 se česká pokroková společnost postavila proti takzvané punktaci, která měla urovnat politické spory mezi Čechy a Němci v českém království. Na sjezdu moravských opozičních sil v červnu 1891 v Olomouci byla ustavena Moravská strana lidová jako zemský segment mladočeské strany. V jejím čele stanul Adolf Stránský. Ve volbách do říšského sněmu o měsíc později nová strana ještě neuspěla, získávala však stoupence po celé Moravě a to i díky Stránského novinám.

Právníka Stránského stále více pohlcovala politika a noviny, oboje značně finančně náročné. Moravské listy se dostaly do potíží. V roce 1890 je ještě Stránský překonal, po volební porážce o rok později, kdy ubylo abonentů, však musel své noviny předat do rukou jiného vydavatele (Emil Čermák). Uvědomil si, že východiskem je každodenní periodicita tiskoviny a její masové rozšíření v celé zemi, jakási obdoba Národních Listů. Záměr se mu po mnoha politických a obchodních jednáních zdařil.

Počátek Lidových novin

Od prosince 1893 začaly v Brně na Rudolfově ulici č. 6 vycházet jako deník Lidové noviny a jejich prestiž rychle rostla. Znamenaly zvrat v české žurnalistice, vynikaly novinářskou úrovní, psali do nich například Leoš Janáček či Karel Absolon. Stránský deník sám řídil a přispíval do něj pod značkou „sigma“. Současně získal i postavení vůdce české Moravy. Přitom si stejně úspěšně vedl i v právnické praxi, jeho popularitu zvýraznila obhajoba v procesu s Omladinou. V roce 1895 byl na Novoměstsku zvolen poslancem moravského zemského sněmu. O rok později se stal poslancem vídeňské říšské rady, což se opakovalo až do konce Rakouska-Uherska. Stránský měl samozřejmě řadu odpůrců mezi Němci
i staročechy, konzervativní klerikální kruhy ho dokonce nazvaly „zloduchem Moravy“.

Počátkem 20. století se Stránský sblížil s Masarykovými realisty. Roku 1907 předal vedení Lidových novin synu Jaroslavovi a zcela se věnoval politice. V roce 1908 založil Lidovo-pokrokovou stranu moravskou a stal se jejím předsedou. Po vypuknutí 1. světové války, kdy se načas stáhl z politiky, a po následující krátké epizodě v Českém svazu, který sdružoval české poslance v říšské radě, navázal v roce 1917 spolupráci s Karlem Kramářem a už v únoru 1918 patřil k hlavním činitelům ustavení České státoprávní demokracie (později Československá národní demokracie), kam přivedl členy své Lidovo-pokrokové strany. V červenci 1918 byl jmenován členem Národního výboru, řídil Moravský národní výbor.

Po vzniku samostatného českého státu byl vyslán do Revolučního národního shromáždění. V první československé vládě byl jmenován ministrem obchodu. Když v roce 1919 z vlády odešel, vedl Pražskou železářskou společnost jako její prezident. Roku 1920 byl za národní demokraty zvolen senátorem. Roku 1925 se brněnské křídlo jeho strany odtrhlo a založilo Národní stranu práce. Stránský se pak mandátu vzdal. Ve volbách téhož roku nová strana neuspěla a Stránský se po čtyřicetiletém působení v politice stáhl do ústraní.

Lidové noviny, které založil a jejichž štafetu převzal syn Jaroslav, výrazně ovlivnily kulturní klima první republiky a přispěly ke stabilizaci demokratických sil mladého státu. I po vzniku pražské redakce zůstalo jejich hlavním sídlem Brno. Jméno Adolfa Stránského nese ulice v Brně-Žabovřeskách.  Pochován je na Ústředním hřbitově v Brně ve skupině 62,
hrob č. 76.

Syn Jaroslav Stránský (1884 – 1973)
převzal po otci štafetu

Profesně i názorově pokračoval ve šlépějích svého otce Adolfa. Vystudoval práva, poté převzal vedení Lidových novin a současně vykonával soudní praxi. V roce 1918 se stal členem revolučního Národního shromáždění a poslancem první volené sněmovny. Podílel se na vzniku první české ústavy, byl předsedou Národní strany práce. Ve 20. a 30. letech působil jako docent trestního práva na Masarykově univerzitě v Brně. Politicky se zaměřil na obranu demokratických tradic a proti nástupu fašismu. Ještě v září 1938 se s Hubertem Ripkou, redaktorem zahraniční rubriky Lidových novin, snažil přesvědčit prezidenta Beneše aby se republika nevzdávala bez boje. Po vytvoření protektorátu byl nucen i s rodinou uprchnout před pronásledováním nacisty. Přes Polsko se dostal do Anglie.

Ihned po příjezdu do Londýna se zapojil do politické práce, stal se předsedou Státní rady, ve Šrámkově exilové vládě byl místopředsedou a ministrem spravedlnosti. Stal se také předsedou skupiny národních socialistů, která se ustavila v roce 1944. V březnu 1945 byl přijat vládní program a navrženo složení nové vlády Národní fronty Čechů a Slováků, kde se Jaroslav Stránský opět stal ministrem spravedlnosti. Po otci zdědil i řečnické umění a pravidelně promlouval v BBC spolu s Janem Masarykem a Prokopem Drtinou k okupovanému národu. Za jeho zásluhy mu Václav Havel udělil 28. října 1991 in memoriam řád TGM II. stupně.

Po návratu do Československa se Jaroslav Stránský stal ministrem školství a osvěty, ve své funkci se mimo jiné zasloužil o zřízení pedagogických fakult. V červnu 1945 byl jmenován řádným profesorem trestního práva na Masarykově univerzitě v Brně. Při vládní krizi v roce 1948 podal spolu s ostatními národně socialistickými ministry demisi a znovu emigroval do Londýna. Ve vlasti byl stíhán za velezradu, byl mu zabaven veškerý majetek. Obnovil své působení v rozhlase- nejprve v BBC, potom ve Svobodné Evropě, publikoval v tisku, byl členem Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium v Londýně.

Emigrace pro něj byla nesmírně těžkým obdobím, po celý život věřil v obnovu svobodné vlasti, četl české noviny i knihy, odmítl vzdát se československého občanství a až do své smrti vlastnil československý pas. Zemřel 12. srpna 1973 v Londýně. Jeho ostatky byly převezeny v 80. letech do rodinné hrobky v Brně. Doklady jeho vynikajícího řečnického umění uchovává například Hoover Institute v USA.

Manželka Milada (1886-1974) stála svému muži obětavě po boku i v těžkých dobách a sdílela jeho smýšlení. V exilu se stala aktivní členkou Čs. ženské rady. Zemřela krátce po svém manželovi v Essexu.

Vnuk Jan Stránský (1913- 1998)
pokračovatel rodinné tradice

Syn Jaroslava a Milady, se narodil 3. prosince 1913 v Brně v domě na České ulici, kde se tiskly Lidové noviny. Pokračoval v rodinné tradici, vystudoval práva, v roce 1930 nastoupil do redakce Lidových novin v Praze i v Brně, později jako jejich korespondent ve Vídni a v Londýně. V letech 1937-39 vykonával vojenskou službu u Československé armády ve Francii. Po kapitulaci odjel za rodiči do Anglie, v letech 1940-45 pracoval jako sekretář a a později vedoucí kanceláře premiéra exilové vlády Msgr. Jana Šrámka. Stejně jako jeho otec vystupoval i v BBC. Po válce se vrátil s vládou do Prahy, po květnových volbách 1946 se stal poslancem- členem Národního shromáždění za národně socialistickou stranu.

Třetí generace Stránských tak působila ve službách Československa a pro jeho demokratické zájmy. Po únorovém puči 1948 uprchl Jan Stránský za pomoci amerického konzula (pod přední kapotou jeho vozu) do Německa a odtud do Londýna, kde byl redaktorem týdeníku Tablet. V roce 1951 spoluzaložil s Pavlem Tigridem v Mnichově Český stůl nové stanice Radio Svobodná Evropa. O rok později odjel s Ferdinandem Peroutkou a dalšími exulanty do New Yorku, kde pracoval jako šéf tiskové služby a politický poradce Svobodné Evropy až do odchodu do penze v roce 1975. Zemřel 22. února 1998 v Connecticutu. Jeho manželka Blažena, rozená Hromádková, se narodila v roce 1925 v Břasech. Doprovázela Jana při jeho polistopadové návštěvě České republiky, kdy se slavilo sté výročí založení Lidových novin i Janovy 80. narozeniny.

Martin Jan (1956) poslední z rodu Stránských

Narodil 30.října v New Yorku. Vystudoval medicínu, specializoval se jako neurolog, působí také jako pedagog na Yale University a přednáší i v dalších zemích. Po roce 1989 splnil slib, který dal dědečku Jaroslavovi, a přijel do Prahy obnovit rodinné tradice.

Založil Nadační fond M. J. Stránského, který slouží k podpoře žurnalistiky, vydává časopis Přítomnost, založil Prague Press Club, jehož členové se pravidelně scházejí v Praze. Jeho fond podporuje právní reformy a práva občanů v jednání se státem a jeho institucemi. Poskytuje partnerství a praktickou výuku studentům práv. M. J. Stránský se angažuje v mezinárodních odborných  aktivitách z oblasti neurologie, je zakladatelem a ředitelem Polikliniky na Národní, přednáší na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, publikuje politické komentáře v tisku i v rozhlase, spolupracuje s televizí. V roce 1996 mu byla udělena Cena Masarykovy Akademie umění za uměleckou a tvůrčí činnost.

Jana Čipáková