Primo Levi
července 1919 Turín – 11. dubna 1987 Turín
… Být Židem je pro mě otázka identity. Identity, které, abych to upřesnil, se nehodlám vzdát. …
Identita byla však pro Primo Leviho po celý život velmi složitá, cítil se rozpůlen na dvě části, byl spisovatel a chemik, svědek a spisovatel, logické myšlení vědce a střízlivé uvažování v laboratoři se mísilo s impulzivním myšlením citlivého vypravěče, svědka a spisovatele.
Levi se narodil v židovské rodině v Turíně. Měl mladší sestru, Annu Marii, na kterou byl velmi citově vázán. V roce 1934 nastoupil na prestižní gymnázium, kde působili věhlasní profesoři a zároveň odpůrci fašismu. Primo Levi byl vynikající student, byl duševně velmi vyspělý a nechyběla mu fantazie. Vynikal v humanitních a přírodních vědách. Převážil však zájem o chemii a biologii. Chemii studoval na Fakultě přírodních věd Turínské univerzity, avšak po vydání rasových zákonů 1938 nesměl navštěvovat některé přednášky. I přes tyto a další potíže promoval v roce 1941 s vyznamenáním. Na jeho vysokoškolském diplomu se objevila formule “židovská rasa”. V roce 1942 se přestěhoval do Milána a zapojil se do aktivního odboje. V prosinci 1943 byl na udání zadržen fašisty a převezen do sběrného tábora Fossoli, kde začaly dlouhé roky jeho utrpení. V roce 1944 byl transportován do pracovního tábora Monowitz, kde se stal číslem 174517. Život mu zachránilo povolání, jako chemika ho zařadili na práci do továrny IG Farben Buna Werke a také to, že uměl trochu německy. Za kousky chleba ho tajně doučoval jeden vězeň. Levi byl také mladý a fyzicky zdatný. Přežil a cíleně si „ofotografoval“ do paměti všechny detaily táborového života, které hned po válce zapisoval a vyprávěl.
V roce 1945, v dubnu, byl tábor osvobozen ruskou armádou, do Itálie se Levi vrátil až v říjnu. Z 650 italských Židů v Monowitzi byl Levi jeden z dvaceti, kteří přežili.
Po návratu pokračoval v práci chemika v laboratořích soukromé firmy, později zde byl technickým ředitelem. Současně po večerech a po nocích psal. Jak sám říkal, patřil k těm, kdo potřebovali o prožité hrůze mluvit, byl vypravěčem a spisovatelem. Několik měsíců po návratu z tábora, v roce 1947, vychází kniha Je-li toto člověk (česky 1995). Je to pokus o sdělení nesdělitelné zkušenosti, scházejí pro ni slova. Mezní zkušenost života žitého jako každodenní smrt se vymyká jazyku. Leviho svědectví ve všech jeho knihách je zcela výjimečné, mimořádné tím, že se zřekl nenávisti. Nechtěl se mstít, jenom podrobně, analyticky popisoval. Leviho styl vychází z potřeby objasnit hrůzy života v koncentračních táborech, je bez příkras, bez literárních ambicí. Vydává svědectví a zároveň dokládá, jak těžké bylo uchovat si v těchto podmínkách, v neustálé zimě, hladu, ponižování, těžké a nesmyslné práci, lidskou důstojnost a tvář. Svoji spletitou cestu s třemi kamarády z Osvětimi domů, do Itálie, vypráví v knize Příměří (1963, česky 2002). Kniha zachycuje atmosféru prvních poválečných měsíců, plných naděje a optimizmu. Levi píše, že se učil opět se smát a radovat ze svobody, o naplnění své touhy vrátit se, jíst a vyprávět.
Následuje román, neobsahující autobiografické prvky jako předchozí díla, s názvem Když ne nyní, kdy? (1982, česky 2006). Rabín Hillel říkal:“Nejsem-li já pro sebe, kdo je pro mne? A když jsem pro sebe, co jsem? A když ne nyní, kdy?“ Vypráví o skupině Židů, kteří se vydali cestou partyzánského odboje. Levi chce ukázat, že hnutí židovského odporu bylo mnohem významnější než se předpokládalo. Nechtěl se smířit s názory, že se Židé nebránili a neuměli bránit.
Stále se vrací k otázce, kterou si kladl ve své první knize: je-li to ještě člověk. Ta otázka není určena, říká v rozhovoru Levi, jenom světu války a nacismu, ale dnešnímu světu terorismu, utiskování, bezpráví. Téma lágru uzavírá román-esej Potopení a zachránění (1986, česky 1989 a 1994), je to poslední kniha, kterou se svědek Levi vrací k fašistickým nelidskostem páchaným na židovském národu v Osvětimi a patří mezi nejlepší jeho díla. Jde o psychologicko-sociologickou studii zabývající se jak pocity vězněných, tak svědomím jejich trýznitelů. Levi se snaží proniknout do psychiky dozorců a poznat pohnutky, které je vedly k vraždění statisíců nevinných lidí. Zároveň rozebírá problém „šedé zóny“, lidí spolupracujících s nelidským režimem. Toto memento bylo přeloženo (jako ostatní knihy) do mnoha jazyků.
Leviho dílo obsahuje i knihy povídek Přírodopisy (1967) na které volně navazuje sbírka Formální chyba (1971). Povídky se odehrávají v blízké a znepokojivé budoucnosti. Velký úspěch měla kniha Prvky života (1975, česky 1981) jejíž struktura je inspirována periodickou tabulkou chemických prvků. V příbězích zde autor vzpomíná na veselé i smutné příhody, které zažil. Do každého příběhu začleňuje i zkušenosti ze své profese chemika. Román Francouzský klíč (1978, nepřeložen) se liší od předchozích děl námětem i stylem. Levi už o utrpení koncentračních táborů „řekl“ vše, chtěl jít dál, oslovit mladší generaci. Celý příběh se odehrává v dělnickém prostředí, pojednává o práci. Turínský mechanik vypráví příhody z cest po světě, kam jezdí montovat jeřáby a stožáry. Příležitostně psanou poezii shrnuje sbírka V nejisté hodině (1984, česky 1997).
V 80. letech sestavil Levi na žádost svého vydatele antologii spisovatelů a filozofů, kteří ho nějakým způsobem ovlivnili. Antologie byla vydaná pod názvem Hledání kořenů (1981). Závěr tvorby tvoří filozofický dialog s fyzikem Tulliem Reggiem na témata z oblasti přírody, techniky a mechanického vidění světa s názvem Dialog (1984) a filozofické úvahy zařazené do rozsáhlejší sbírky Cizí řemeslo (1985). Knihy Prima Leviho byly oceněny řadou prestižních cen.
V letech 1979 až 1986 se věnoval pouze povolání spisovatele, odešel z továrny, jezdil po školách, vyprávěl. Rozhovory s novináři vyšly v knize Hovory s Primo Levim (1997, česky 2003).
V roce 1983 přeložil Proces Franze Kafky. Vztah Primo Leviho ke spisovateli Franzi Kafkovi byl složitý: „je to autor, kterého obdivuji, nemám ho rád a obdivuji se mu, bojím se ho jako velkého stroje, který je ti v patách, jako proroka, který ti ohlásí den tvé smrti… Připadal jsem si tou knihou jakoby ohrožen, a musel jsem se bránit. Právě proto, že je to velice krásná kniha, která vás ale protne jako kopí, jako šíp. … „
Nápis na pamětní desce vchodu do italského památníku v Osvětimi není podepsaný, ale je od Primo Leviho: “Návštěvníku, pohleď na pozůstatky tohoto tábora a přemítej:ať jsi z kterékoli země, nejsi tu cizinec. Pamatuj, aby tvoje cesta nebyla zbytečná, aby nebyla zbytečná naše smrt. … „
Přesto, že Primo Levi žil s rodinou, dvěma syny, byl velmi úspěšný vědec a chemik, oceňovaný spisovatel, předal generacím své svědectví, svou tíhu neunesl a 11. dubna 1987 odešel dobrovolně ze života ve svém rodném turínském domě na třídě krále Umberta.
Jana Nejezchlebová