Arnošt Lustig (21. prosince 1926 Praha – 26. února 2011 Praha)
… ověřil jsem si, že to co jsem zažil, mi lidé nevěří. Zlo je nesdělitelné a nepochopitelné. Pokud to chci někomu sdělit, musím to napsat … (volná interpretace)
Arnošt Lustig patří mezi nejvýznamnější současné světové spisovatele, humanisty, jejichž životním tématem je holocaust. Jeho tvorba zahrnuje dvě desítky knih a je překládána do světových jazyků. Svůj literární styl opíral o životní zkušenosti a osud. Jeho dílo získalo významná česká i světová uznání a literární ceny.
Spisovatel, scénárista, profesor literatury se narodil v židovské středostavovské rodině, která žila v proletářském prostředí pražské okrajové čtvrti, v Libni. Novela Dům vrácené ozvěny ( ve sbírce Hořká vůně mandlí (1968), samostatně v r. 2003), se vrací do doby dětství a klukovských dobrodružství. Chodil do měšťanky, odkud byl roku 1939 na základě norimberských rasových zákonů vyloučen. Pracoval jako krejčovský učeň, později jako ozdobník v dílně na výrobu kožených předmětů. Tyto zážitky nacházíme později v jeho díle. Jako patnáctiletý se ocitl v terezínském ghettu a poté prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald, v dubnu 1945 utekl z transportu smrti do Dachau. V nastalé panice, když na vlak zaútočil americký stíhač, se mu podařilo s kamarádem uprchnout. Z 15 000 dětí z transportů v nichž byl Arnošt Lustig se vrátila necelá stovka. Po útěku se ukrýval v Praze, účastnil se i květnového povstání. Po válce vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd v Praze, obor novinářství (na námitku, jaká to byla škola odpovídal, že její úroveň nehodnotil, protože studium bylo pro něj štěstím). Titul Ing., který získal v roce 1954 však nikdy neuváděl. Pracoval jako novinář (Zemědělské noviny, Židovský věstník) a v roce 1948 byl vyslán do Izraele jako dopisovatel z bojů arabsko-izraelské války. Podruhé jel do Izraele z pověření Československého státního rozhlasu v r. 1949 a v témže roce se zde oženil s Věrou Weislitzovou, příslušnicí izraelské armády, básnířkou (sb. Dcera Olgy a Lea, 2003) a později redaktorkou, se kterou se znal z koncentračního tábora. V letech 1950 – 1958 pracoval v Československém rozhlase jako reportér se skvělými celoživotními přáteli Ludvíkem Aškenazym (toho považoval za svého učitele) a Otou Pavlem. V době procesu se Slánským byl vyšetřován za pomoc uprchlíkům do Izraele. V letech 1959 – 1961 pracoval jako vedoucí kulturní redakce Mladého světa a od r. 1961 – 68 byl scénáristou Československého státního filmu. Sovětská okupace zastihla Arnošta Lustiga na dovolené v Itálii, odkud se již nevrátil. Žil v Izraeli v kibucu, v Jugoslávii, kde pracoval v záhřebském filmovém studiu a napsal zde scénář o Titovi, v roce 1970 odešel do USA. Zde působil na několika univerzitách, učil scénáristiku, film a literaturu a v roce 1978 byl jmenován profesorem na America University Washington D. C.
Vydávat knihy začal v roce 1958, kdy vyšla první a hned úspěšná kniha Noc a naděje a v témže roce publikoval další dílo, Démanty noci. Následovaly další prózy, knihy povídek – Ulice ztracených bratří (1959), Můj známý Vili Feld a První stanice štěstí (1961), Noc a den a Dita Saxová (1962), následující rok Nikoho neponížíš a v roce 1964 Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964). Význam této knihy dokládá (volně) v jednom rozhovoru. Když se v roce 1989 vracel domů, zašel ještě v době Občanského fóra mezi schůzující studenty, nikdo si však Lustiga nevšímal. Když se však zeptal, zda znají Kateřinu Horovitzovou, většina se nadšeně ozvala a od té doby byl s mladými lidmi (nejen s nimi) kamarád, naslouchali mu, měl jim co říct. Kniha i její filmové zpracování dosáhly světového věhlasu. A vycházely další romány a povídky Miláček (1969), Nemilovaná a Tma nemá stín (1991), novela Colette. Dívka z Antverp (1992, zfilmovaná v r. 2003) a další. V době exilu vydal 7 knih ve čtrnácti vydáních v exilových nakladatelstvích Sixty-Eight Publishers (68P) Toronto, Index v Kolíně nad Rýnem, v Anglii, ve Francii. Trauma zkušenosti z koncentračních táborů je přítomno i v dílech, která se přímo této problematiky nedotýkají. Arnošt Lustig své knihy vydával v dalších a dalších vydáních, v rozhovoru s Karlem Hvížďalou (Tachles, Lustig, dopl.vyd.2011, 93-94 s.) říká: …“ celý život mám jeden problém, na každou knížku se těším, ale jakmile ji vidím vytištěnou, hned vím, co jí chybí … já jen doplňuji …“. Četné knihy rozhovorů či vzpomínek spisovatele doprovází skvělé fotografie Petry Růžičkové, dvorní fotografky Arnošta Lustiga.
Po roce 1989 se Lustig pravidelně vracel do Prahy, měl jeden domov, ale dvě bydliště, v Praze a ve Washingtonu. V roce 1990 se účastnil založení Společnosti Franze Kafky v Praze a byl 21 let jejím čestným předsedou. Učil na Karlově univerzitě a v Literární akademii v Praze, jezdil mezi mladé lidi, své čtenáře. Krásnou vzpomínku má František Redlich, který se s Petrem Žákem zúčastnil besedy se studenty znojemských škol. Plný sál tiše naslouchal čtení a vyprávění v té době již nemocného spisovatele. Po skončení ho oba pánové šli pozdravit a Arnošt Lustig, bez ohledu na náročnou besedu, reagoval svým zcela neodolatelným a živelným způsobem, měl radost z vína i přátelských slov.
Knihy Arnošta Lustiga jsou stále čteny všemi generacemi, překládány, jsou předlohami k filmům i dramatizacím. Spisovatel získal řadu světových i domácích ocenění, např. Medaili „Za zásluhy“I. stupně (2000), Cenu za celoživotní dílo (2004), Cenu Franze Kafky (2008), v zahraničí byl nominován na Man Booker International Prize nebo na Pulitzerovu cenu. K nedožitým 90. narozeninám připravila dcera Eva (antropoložka a dokumentaristka) a syn Josef (režisér a scénárista) s dalšími spolupracovníky Festival AL90, který se konal ve dnech 14.-17. 2016 v Paláci Lucerna. Vedle filmů, rozhlasových her, vzpomínek a výstav byla také představena kniha korespondence z exilových let Krásně jsem si početl.
(jn)