Prof. MUDr. Richard Werner
Neprávem téměř zapomenutý rodák z Jeseníku, lékař, přední odborník na poli zhoubných nádorů, který se věnoval na vrcholu své vědecké a lékařské činnosti těm nejosudověji, nejtíže postiženým – pacientům s diagnózou rakoviny.
Lékařské slovníky i dosavadní historiografie o něm paradoxně mlčí. Nyní v Brně tuto mezeru vyplňují a splácejí dluh významné osobnosti moravské medicíny.
Narodil se 22. července 1875 v Jeseníku, tehdejším Frývaldově, v židovské rodině Sigmunda Wernera a jeho manželky Alžběty rozené Goldschmiedové. Ve Vídni vystudoval lékařskou fakultu, zde také promoval 7. července 1899; v letech 1900 – 1901 si odsloužil vojenskou prezenční službu v posádkové nemocnici v Brně.
Po návratu do civilního života roku 1901 si prohloubil Richard Werner své lékařské znalosti v oboru gynekologie a kožního lékařství ve vídeňské všeobecné nemocnici. Zanedlouho však přešel na obor, který mu měl přinést náplň jeho vědeckého i léčebného úsilí, a to do Heidelbergu na kliniku vedenou prof. Vincencem Czernym, posléze do takzvané Samaritní nemocnice, vedené rovněž prof. Czernym, jehož asistentem se stal už jako docent (po habilitaci r. 1906), a pak jako profesor (od r. 1912).
Od roku 1902 vycházely v poměrně krátkých časových intervalech Wernerovy vědecké práce v předních odborných časopisech. Šlo zprvu o experimentální studie laboratorní, a pak o klinická sledování ozařovaných pacientů. Při tom už se propracovával i k výzkumu podstaty zhoubného bujení, sledoval výskyt nádorů statisticky i z širšího metodického přístupu. Byl spoluzakladatelem časopisu Strahlentherapie ve významném nakladatelství Urban und Schwarzenberg v Berlíně a ve Vídni.
Za první světové války působil jako chirurg v záložní vojenské nemocnici v Moravské Ostravě, kde pomocí nově získaného rentgenového přístroje provedl tisíce vyšetření. Roku 1916 se však vrátil do Heidelbergu jako nástupce prof. Czerneho v Samaritní nemocnici a pokračoval ve své výzkumné i léčebné činnosti na úseku ozařování zhoubných nádorů. Jeho práce, známá z četných publikací, mu přinesla opětovně vysoké uznání vědecké veřejnosti. Roku 1927 předsedal jako hlavní pořadatel 18. rentgenologickému kongresu ve Wiesbadenu, byl předsedou ústředního výboru pro výzkum rakoviny v Německu, dopisujícím členem argentinské společnosti pro tento výzkum, zasedal v představenstvu německé rentgenologické společnosti a pracoval na příspěvcích do učebnic na úseku terapie záření. Počátek třicátých let znamenal zřejmě vrchol jeho výzkumné práce v oboru léčby zhoubných nádorů.
Přišel však rok 1933 a po nástupu nacismu a antisemitismu hrozil Wernerovi konec jeho působení v Německu. Byl ještě československým státním občanem a začátkem prosince 1933 si požádal o místo ředitele Domu útěchy v Brně, přední nemocnice pro léčení zhoubných nádorů u nás. Ze žadatelů byl bezesporu nejerudovanější, s největšími zkušenostmi a největším počtem (celkem 116) vědeckých publikací, „zcela originálních, většinou s vlastními metodami experimentálními“, píše ve svém hodnocení žadatelů MUDr. J. Kabelík. Mezi uchazeči je prof. MUDr. Werner zařazen na první místo jako všestranný odborník “jak z hlediska léčebného, tak organizátorského”.
O místo se ucházeli také gynekolog MUDr. Špaček, chirurg MUDr. Rudofský, chirurg-rentgenologMUDr. Špindrich a gynekolog-radioterapeut MUDr. Matoušek. Profesor Werner slíbil, že do roka ovládne ještě lépe češtinu tak, aby se mohl nejen dorozumět s personálem a pacienty, ale aby se taky mohl účastnit života vědeckého a vychovávat dorost i nástupce. Závěr řízení z 22. prosince 1933 vyzněl tedy jednoznačně pro Wernerovo přijetí za ředitele Domu útěchy. Z ostatních čtyř žadatelů přicházel v úvahu jedině gynekolog MUDr. Špaček, kdyby snad Werner odstoupil, jak uvádí ve svém vyjádření Dr. Josef Petřík. Jednání se sice poněkud vleklo, snad pro hodnocené odbornosti chirurgicko-radiologické, ale ještě začátkem roku 1934 poukazuje MUDr. J. Kabelík na to, že přednost Wernerova je nesporná a jeho nepřijetí by “vyvolalo světovou pozornost”.
Čteme-li dnes Wernerovy vědecké práce, které jsou nám dostupné, překvapuje nás nejen široký vědecký přístup k tematice, ale i perspektivní pohled na řešené problémy. Stačí jen stručně poukázat na jejich obsah. Jsou tu podrobné popisy pokusů na zvířatech, u nichž byl sledován růst, regenerace a buněčné změny po vlivu éteru na různé epitelové tkáně, následující pokusy na zvířatech s ozářením tkání radiem za přídavného použití lecitinu, sledování ozářených tkání případně s přechodem v nádory zhoubné. Pak následují pokusy kombinací rentgenového ozáření některými léky, hlavně cholinem a selenem, nejdříve na králících a myších, pak teprve roku 1907 první aplikace u lidí. Ze 74 infaustních pacientů dosáhlo 43 zlepšení, ale někdy došlo i ke zhoršení stavu, což Werner důsledně a poctivě dokumentuje.
Léčba zhoubných nádorů zářením byla zřejmě hlavním posláním Wernerovy vědecké činnosti. Podrobně sledoval účinek záření na kůži a na nádory přeložené před dutinu břišní, což byl v této době postup neobvyklý. Už roku 1913 referoval podrobně na 4. mezinárodním kongresu pro fyzioterapii v Berlíně o ozařování 3. 500 nemocných za více než šest let při aplikaci rentgenu, radia, thoria X nitrožilně a u 171 těžkých neoperovatelných stavů připojil sloučeniny cholinu, přičemž u 12% zaznamenal zlepšení, u ostatních nezaznamenal efekt, ale taky žádné zhoršení. O obdivuhodné vědecké úrovni Wernerovy práce nemůže být ani dnes sebemenší pochyby.
Roku 1934 tedy nastoupil prof. Werner na místo ředitele Domu útěchy v Brně. Ještě v roce 1935 mu k 60. narozeninám blahopřála redakce časopisu Strahlentherapie, vyzdvihla jeho zásluhy a děkovala mu za spolupráci. Přes všechnu odbornost a korektnost v řízení a pak při práci neušla jeho osobnost určitým nacionalisticky a snad i antisemiticky zaměřeným invektivám v českém místním tisku.
Přišel rok 1939, okupace Československa a vznik Protektorátu Čechy a Morava. Profesor Richard Werner musel ve věku 64 let opustit místo ředitele Domu útěchy. Z Brna však neodešel, zůstal nadále bydlet v Pekárenské ulici číslo 4.
V souvislosti s tehdy oficiální genocidou vůči židovským občanům byl 28. ledna 1942 deportován transportem U-628 společně s dalšími tisíci vězni do Terezína. Přesto, že byl zařazen do skupiny tzv. „prominentů“ útrapy věznění nepřežil. Zemřel v ghettu 8. února 1945, hodinu a patnáct minut po půlnoci. O den později, 9. února byl zpopelněn v terezínském krematoriu. Pitevní nález z následujícího dne uzavírá diagnóza myopathia cordis, odema universale, hydrothorax (chorobu srdečního svalu s rozsáhlými otoky a výpotkem v hrudníku) a arteriosklerózou. Jako bezprostřední příčina smrti je ještě uveden infarkt. Stal se jednou z 6 milionů obětí holocaustu.
Po prof. MUDr. Richardu Wernerovi se nezachovala žádná osobní pozůstalost či písemné záznamy, jeho jméno a dílo neuvádí žádná encyklopedie. Nyní bude jesenického rodáka a významnou osobnost historie moravské medicíny připomínat po něm pojmenovaný pavilon v Brně na Žlutém kopci.
Z podkladů MOU a Informačního centra Jesenicka
připravila Erika Bezdíčková