Vyhledávání "lorm"
Lorm Hieronymus
„U Němců mají zase novou theorii, kdo není hrbatý, slepý, kulhavý nebo hluchý, nemá právo psáti pesimistické verše. Majíť Němci básníka, Hieronymus Lorm, jenž jest vskutku děsnějším než Leopardi (…), jest slepý a hluchý. Ubozí básníci!“
(Z dopisu Jaroslava Vrchlického spisovatelce a překladatelce Sofii Podlipské z 26. 12. 1875)
Letos uplyne 190 let od narození Hieronyma Lorma, mikulovského rodáka, jenž umožnil hluchoslepým vnímat svět. Do historie se zapsal jako básník, filozof a novinář, ale především jako tvůrce prstové dotykové abecedy pro hluchoslepé, která se nazývá po svém autorovi – Lormova. Mnohým z nás jeho jméno ani abeceda nic neříkají. Pokusím se proto v následujících řádcích přiblížit čtenářům tuto podivuhodnou a zajímavou osobnost, o níž chystá Regionální muzeum v Mikulově letos výstavu.
Hieronymus Lorm (vlastním jménem Heinrich Landesmann) se narodil 9. srpna 1821 jako druhorozený syn váženého židovského obchodníka. Když bylo Heinrichovi sotva rok, přesídlila celá rodina do Vídně, kde otec Christian založil známý obchodní dům C. Landesmann a syn. Heinrich začal navštěvovat školu u sv. Anny, později na vídeňském gymnáziu studoval také hudbu, pro niž měl nadání již od dětských let.
V 16 letech ho postihla choroba a během několika dní zcela ztratil sluch a zeslábl mu též zrak. Vypořádat se se ztrátou tak důležitého smyslu, jako je sluch, muselo v dorůstajícím mladíkovi budit mnoho zoufalství a skepse, které nakonec vyústily v jeho životní filozofii založenou na pesimismu. Heinrich Landesmann musel rezignovat na gymnázium a začal soukromě studovat poezii a filozofii, v nichž nacházel útěchu. Jeho první verše vyšly roku 1837 ve „Oesterreichischen Morgenblatt“. Báseň se jmenovala příznačně: Žaloba hluchého (Klage eines Tauben).
O osm let později Landesmann zcela oslepl na levé oko, což mělo za následek další vlnu dlouhodobých depresí. Někteří Lormovi životopisci dokonce hovoří o sebevražedných sklonech mladého nadějného literáta. Bylo to jedno z nejtěžších období Lormova života, které se mu naštěstí podařilo překonat, avšak pocit utrpení v něm zůstal hluboce zakořeněn a odrážel se i v jeho básnické tvorbě. O ní Jaroslav Vrchlický: „Poezie osamělé, pesimisticky naladěné osudem i životem, poezie úzkého horizontu jedné bytosti, myšlenkově těžká, hluboká, záživná, ale jen v sobě v svém utrpení a bolesti zakotvená, k sobě se vždy vracející, sebou a svým duševním žitím docela uzavřená.“
Mládí prožil Heinrich Landesmann v tzv. metternichovském absolutismu, tj. v období, kdy byly utlačovány veškeré projevy svobodného ducha a byla zavedena cenzura. Proti praktikám tohoto režimu ostře vystupoval a stal se tvrdým kritikem politického i literárního života té doby. Ve veřejných vystoupeních se dožadoval práva na svobodu slova. Za své postoje býval pronásledován, a proto začal užívat už několikrát zmíněný pseudonym Hieronymus Lorm. Jméno Hieronymus (česky Jeroným) si zvolil podle sv. Jeronýma, který psal o osamělosti a vlastní život dokončil v samotě jako poustevník; příjmení Lorm přejal od svého oblíbeného hrdiny z románu anglického romanopisce George Payne Rainford Jamese De L’orme, s nímž se cítil být spřízněn. Tento pseudonym užíval pak pro celou svou další tvorbu a pod ním je znám veřejnosti dodnes.
Před hrozbou zatčení odešel Lorm do Německa, kde mohl dál svobodně publikovat. Nejprve se usadil v Lipsku a roku 1847 zde vyšla jeho první kniha – Wienische poetische Schwingen und Federn (Vídeňské literární vzlety a pelichání). V onom souboru studií ostře kritizoval vídeňské poměry v době vrcholu metternichovského absolutismu.
Po březnových dnech roku 1848, kdy padl Metternich a jeho vládní systém, se Lorm vrátil zpět do Rakouska. Usadil se v Badenu u Vídně, odkud redigoval fejetonový plátek deníku Wiener Zeitung. Usilovně pracoval jako novinář a byl kriticky činný ve všech oblastech literatury a estetiky. Komentoval politické a společenské dění, psal romány, povídky, aktovky a básně. Jeho kritické úsudky byly velice ceněny. Navíc se podrobně zabýval indickou filozofií a tvořil filozofické spisy.
Roku 1856 se oženil se svou o devět let mladší sestřenicí Henriette Franklovou a z jejich manželství vzešly tři děti – dcera Marie a synové Ernst a Adolph.
Roku 1881 přišel Lorm zcela o zrak. Aby dokázal s okolím i nadále komunikovat, vytvořil jednoduchý dorozumívací systém založený na hmatovém poklepávání a stiscích dlaně. Poprvé byl tento systém veřejnosti představen jeho dcerou Marií Landesmannovou až v roce 1908. Uvedená forma dorozumívání s hluchoslepými se osvědčila natolik, že se užívá dodnes a řadí se mezi základní komunikační systémy takto zdravotně postižených lidí. Je upravena do několika jazyků, neboť původní abeceda byla vytvořena pro německý jazyk. Oproti jiným formám dorozumívání je Lormova abeceda rychlá, srozumitelná a lehce naučitelná. „Jednou z největších předností této řeči je,“ píše Landesmannová, „že prodleva mezi stisky je srovnatelná s obracením listů v knize.“ Vzdělaný a nadále tvořící Lorm dokázal prostřednictvím této abecedy vedle předčítání a diktování textu přijímat také notový záznam či hrát šachy. „Dlaň ruky se dá srovnávat s klávesnicí klavíru, kdy hráč se velmi rychle naučí hrát automaticky, aniž by sledoval noty, stejně tak brzy se naučí poklepávat na prsty písmena, aniž by k tomu potřeboval sledovat ruku,“ dodává Landesmannová výhody otcova systému.
Roku 1892 se Lorm odstěhoval do Brna k synovi Ernstovi, který tu působil jako lékař. U něj strávil poslední léta života a zde napsal hlavní filozofické dílo Der grundlose optimismus (Bezedný optimismus). Zemřel 3. prosince 1902 v Brně. Je pochován na židovském hřbitově v tehdy ještě samostatných Židenicích (dnes jedna z brněnských městských částí).
Ve své životní filozofii Lorm zpočátku propadal oprávněné beznaději a hlubokému pesimismu. I přes stupňující se zdravotní potíže však dokázal na sklonku života dlouholetou skepsi překonat, což svědčí o obrovské síle jeho ducha. Ve svých dílech se postupně propracovával řadou meditativních estetických a filozofických esejů od beznaděje přes osobní rezignaci až k „bezednému optimismu“. Lormův odkaz je živý i dnes – ať již užíváním jeho prstové dotykové abecedy mezi hluchoslepými a nevidomými, nebo jeho duchovní silou, která je inspirující pro nás všechny.
Dana Massowová
Výběr z literatury:
Straub, Julian: Hieronymus Lorm. München 1960.
Veselý, Jiří: Hieronymus Lorm und Adalbert Stifter. In: Mährische deutschsprachige Literatur : eine Bestandsaufnahme: Beiträge der internationalen Konferenz. (Eds. Fialová, Fürstová (jména bohužel neuvedena)). Olomouc 1999, s. 94-102.
Landesmann, Marie: Finger-Zeichensprache für Taubstumme, Taube, Taubblinde und Schwerhörige. Brünn 1908.
Placzek, Baruch Jacob: Nachruf gehalten an der Bahre Hieronymus Lorm am 5. Dezember 1902. Brünn 1902.
Hieronymus Lorm – muž, jenž otevřel hluchoslepým svět
„U Němců mají zase novou theorii, kdo není hrbatý, slepý, kulhavý nebo hluchý, nemá právo psáti pesimistické verše. Majíť Němci básníka, Hieronymus Lorm, jenž jest vskutku děsnějším než Leopardi (…), jest slepý a hluchý. Ubozí básníci!“
(Z dopisu Jaroslava Vrchlického spisovatelce a překladatelce Sofii Podlipské z 26. 12. 1875) číst dále »
Brno
Od 17. století je Brno hlavním městem Moravy. Židovské osídlení zde existovalo od počátku 13. století, středověká židovská čtvrť se synagogou a hřbitovem zanikla vypovězením Židů z města roku 1454. Novodobá židovská obec se počala rozvíjet od 18. století na brněnském předměstí Křenová, rychlý rozmach nastal nabytím plných občanských práv v polovině 19. století. Mezi oběma světovými válkami zde žilo asi 12000 Židů. Náboženská komunita byla po 2. světové válce obnovena. Jejím administrativním sídlem je nyní tř. Kpt. Jaroše 3 a pod její správu spadá celá jižní Morava.
Z původních čtyř božích stánků je dnes zachována již jen modernistická synagoga. Podle projektu architekta Otto Eislera byla postavena v roce 1936 z prostředků rozsáhlé sbírky, zorganizované ortodoxním spolkem Společenství bratří (Agudas achim). Nachází se v ulici Skořepka 13, nedaleko vlakového nádraží. Představuje tak nejmladší synagogu na Moravě a ve Slezsku, dnes jedinou sloužící původnímu účelu v rámci celého regionu. Je to nenápadná budova s dominantním třiceti dílným oknem. Oproti strohému exteriéru je vnitřní rozvrh řešen tak, aby vyhověl ortodoxnímu náboženskému obřadu. Přístupna je pro organizované skupiny po objednání, tel. 544 526 737. Synagoga prodělala náročnou stavební, interiérovou a duchovní obnovu z dotace ROP Jihovýchod, EHP a Norských fondů, za spolufinancování židovské obce Brno. Více zde.
Z budov židovských institucí stojí někdejší sídlo ŽNO tř. Kpt. Jaroše 31, židovské gymnázium Hybešova 43, starobinec Štefánikova 54 a sportoviště Makkabi na Riviéře, byť dnes již převážně v držení jiných vlastníků a s jiným určením. Velkou synagogu z roku 1855 vypálili nacisté v roce 1939. Nová synagoga z roku 1906 byla zbořena v letech 1985 až 1986 a připomíná ji již jen pamětní deska na domě Ponávka 8. Obdobně byla asanována i budova bývalého Polského templu Křenová 22 z roku 1883, užívaná pro náboženské účely až do jeho nahrazení novou synagogou na ulici Skořepka.
Židovský hřbitov se nachází v Nezamyslově ulici č. 27 ve čtvrti Židenice, směrem k Olomouci. Byl založen roku 1852, několikrát rozšiřován, dnes se člení na 40 sekcí s 11 400 hroby. Na ploše tří hektarů stojí na 6500 náhrobků, od stářím rozpadávajících z poloviny 19. století až po velkolepé hrobky. Pochována je zde řada významných osobností z oblasti politiky, kultury, náboženství, vědy a hospodářství, např. rabíni Baruch Placzek a Richard Feder, novinář Hieronymus Lorm, mecenáš Heinrich Gomperz, herec Hugo Haas, primabalerína Alice Flachová, architekt Otto Eisler, psycholožka Věra Capponi a další. Při vstupu na hřbitov stojí novorománská obřadní síň z roku 1900, snad od stavitele Josefa Nebehostenyho.
V její předsíni jsou zazděny zlomky středověkých židovských náhrobků. Za ní se nachází památník obětí holokaustu, odhalený v roce 1950. Hřbitov je přístupný: v letním období (duben až říjen) neděle–čtvrtek: 9.00–17.00, pátek: 9.00–16.00. V zimním období (listopad až březen) se hřbitov uzavírá vždy o hodinu dříve. O sobotách a hlavních židovských svátcích není vstup na hřbitov povolen.
Budovy, včetně TIC a prostranství kolem nich, byly obnoveny z dotace ROP Jihovýchod a Židovské obce Brno. Více zde.
Světovou památkou UNESCO je proslulá Vila Tugendhat v Černopolní ul. 45, postavená pro židovské manžele Tugendhatovy architektem Ludwigem Mies van der Rohe, podrobněji viz www.tugendhat.eu a www.vilalowbeer.cz, nebo i zde.
V Kapitulní síni augustiniánského kláštera, Mendlovo nám. 1, visí monumentální plátno (8×2 m) malíře Ludwiga Bluma „Jeruzalém z hory Olivetské“.
Brno je rodným městem řady osobností z oblasti kultury, umění, politiky a podnikání, např. filozofa Theodora Gomperze (1832–1912), spisovatele Ernsta Weisse (1882–1940 Paříž), skladatele E. W. Korngolda (1897–1957 Hollywood), houslového virtuóza H. W. Ernsta (1814–1865 Nice) a malířky Anny Ticho (1894–1980 Jeruzalém). Pamětní deska, připomínající deportace židovských obyvatel za druhé světové války, je od roku 1965 umístěna na průčelí školy Merhautova 37.
Další informace o brněnských památkách a pamětihodnostech lze nalézt např. na www.ticbrno.cz.
pš
Foto: Libor Teplý, Marek Židlický
Mikulov
Nejstarší písemná zmínka o Židech v Mikulově se vztahuje k roku 1369. Postupně zde vznikla vůbec nejpočetnější židovská komunita na Moravě – v polovině 19. století ji tvořilo 620 systemizovaných rodin, 3700 osob, tj. 39% obyvatel města. Mikulov představoval v minulosti duchovní, kulturní a politické centrum moravských Židů. Od poloviny 16. století do roku 1851 byl sídlem moravských zemských rabínů, toto postavení zastával Jehuda Löw ben Becalel zvaný Maharal (asi 1525–1609), Menachem Mendel Krochmal (1600–1661), David Oppenheimer (1664–1736), Šemuel Šmelke Horovic (1726–1778) a Mordechaj Benet (1753–1829). Zdejší ješiva získala evropský věhlas, v letech 1935–1938 v Mikulově sídlilo moravské židovské muzeum, židovská obec byla ještě krátce obnovena po 2. světové válce.
Židovskou čtvrť tvoří rozsáhlý areál na západní straně Zámeckého vrchu o rozloze 13,5 hektaru, dnes ulice Husova, Zámecká, Alfonse Muchy, Ustaré brány a Na jámě. Způvodních 317 domů se jich po asanacích dochovalo 90, včetně budov institucí – židovských škol Husova 4 a 48, starobince Husova 52 a cisterny pro rituální lázeň v suterénu domu Husova 8. Některé zdomů, ještě s renesanční a barokní dispozicí, obsahují zajímavé architektonické detaily, např. rohová loubí. Všechny památky propojuje od roku 2000 naučná stezka židovskou čtvrtí.
Horní synagoga v Husově ulici 13, stavba původně zroku 1550, byla rozšířena v roce 1689, po požáru obdržela v letech 1719–1723 (snad za účasti zámeckého architekta Christiana Alexandra Oedtla) nový barokní rozvrh, kde čtveřice kupolí je sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly a vytváří tak řečniště – almemor. Je to poslední dochovaný templ polského či lvovského typu v České republice. Po komplexní opravě v letech 1977–1989 slouží dnes Horní synagoga kulturním účelům, uvnitř najdeme muzejní expozici o historii a památkách židovské obce. Na průčelí byla v roce 1995 odhalena pamětní deska obětem holokaustu. Synagoga je v současné době v rekonstrukci, předpokládané ukončení oprav je léto 2013. Viz též www.rmm.cz. Z někdejších 12 božích domů zůstala ještě zachována hmota Michlštetrovské synagogy z roku 1697 (původně ve dvoře domu Husova 52, dnes součást hotelu Templ) a torzo Aškenázské synagogy z roku 1675 (ve dvoře domů Alfonse Muchy 18-20), ostatní byly vprůběhu 150 let funkčně zrušeny a zbourány.
Hřbitov na severním okraji ghetta na svahu Kozího hrádku byl založen v 15. století a několikrát rozšířen. Na ploše dvou hektarů se nalézá kolem 4000 náhrobků, z toho nejstarší čitelný zroku 1605. Jedná se o mimořádně cenné pohřebiště s náhrobky renesančního, barokního a klasicistního typu, jejichž výtvarné zpracování a ornamentika se staly vzorem pro ostatní jihomoravské hřbitovy. Na rabínském vršku jsou pochováni věhlasní učení moravští zemští rabíni – jejich hroby jsou cílem poutníků z celého světa. Na ploše ještě nalezneme památník vojáků padlých v první světové válce a pomník 21 maďarských Židů zavražděných vroce 1945. Při vstupu stojí obřadní síň eklektického výrazu z roku 1898 od architekta Maxe Fleischera s muzejní expozicí věnovanou židovskému Mikulovu a pohřebnímu rituálu.
Hřbitov je přístupný v měsíci dubnu a květnu denně kromě pondělí od 10.00-17.00, v měsíci červnu, červenci a srpnu denně od 10,00 – 18,00 a v měsíci září a říjnu denně kromě pondělí od 10.00 -17.00. V ostatních měsících lze dohodnout otevření hřbitova v cestovní agentuře Merlin na Kostelním náměstí 2, tel. +420 519 510 388 od 9,00 do 16,30 hod.
Mikulov je rodným městem právníka a spisovatele Josefa von Sonnenfelse (1733–1817 Vídeň) a básníka Hieronyma Lorma (1821–1902 Brno).
Další informace o památkách a pamětihodnostech města i okolí, viz www.mikulov.cz.
Památky na jižní Moravě
Boskovice
Nejstarší písemná zpráva o Židech pochází z roku 1343, židovská obec byla ustavena v polovině 15. století. Boskovice jsou jedním z kulturních center moravských Židů, na přelomu 18. a 19. století tu působila slavná ješiva a středisko talmudského bádání. V polovině 19. století zde žilo 2000 Židů (326 povolených rodin tzv. familiantů), což představovalo více než třetinu obyvatel města. Židovská obec byla krátce obnovena po 2. světové válce.
Židovskou čtvrť tvoří rozsáhlý soubor staveb v typické poloze mezi zámeckým areálem a historickým jádrem o rozloze 5 hektarů, sestávající původně ze 13 ulic a 138 domů, z nichž dosud stojí 79, s dochovanou někdejší školou Bílkova 7, lázněmi U koupadel 8, špitálem Ve špitálku 10, rabinátem Plačkova 45, mikví v suterénu domu U templu 5, bránou do ghetta a kašnou. Domy barokního a klasicistního původu obsahují řadu zajímavých architektonických detailů. Dvacet sedm nejzajímavějších památek propojuje od roku 1999 naučná stezka židovskou čtvrtí, osvěžení zde poskytne několik stylových restaurací. Mimořádně hodnotný památkově chráněný celek navštěvují ročně stovky turistů. wiki
Barokní synagoga na Traplově ulici z roku 1639 je dílem italského stavitele Sylvestra Fioty z Chiavenny, roku 1698 k ní byla přistavěna boční loď, pozdější úpravy jsou empírové a novogotické. Ve třech časových etapách od první poloviny 17. do druhé poloviny 18. století pokryla klenby a stěny interiéru dekorativní fresková výmalba s ornamentálními a rostlinnými motivy a hebrejskými liturgickými texty, provedená utečenci z Polska. Po komplexní památkové obnově realizované v letech 1991–2001 byla uvnitř umístěna muzejní expozice o historii a památkách zdejší židovské obce.
Výstava je přístupná v sezóně duben až říjen vždy od úterý do pátku 10.00–17.00. V sobotu, v neděli a o svátcích 13.00–17.00. Mimo uvedenou dobu po předchozí telefonické domluvě (734 392 418, 777 089 265), viz též muzeum.boskovice.cz. Další dvě synagogy, Menší synagoga z 18. století a Löw-Beerova synagoga z roku 1884, byly zbořeny po válce.
Hřbitov v Potoční ulici západně od centra ve svahu kopce pod zámeckou oborou byl založen nejpozději v 16. století. Na ploše 1,5 hektaru se nalézá 2400 náhrobků, též barokního a klasicistního typu, z nichž nejstarší zjištěný pochází z roku 1670. Pohřbeny jsou zde významné osobnosti, mj. učený rabín Samuel ha-Levi Kolin, řečený Machacit ha-Šekel (zemřel 1806). Uprostřed areálu stojí trosky obřadní síně z roku 1763 s kamennou deskou s textem modlitby Kadiš. Hřbitov je v sezóně návštěvníkům volně přístupný.
Boskovice jsou rodným městem očního lékaře Abrahama Alberta Ticho (1883–1960 Jeruzalém) a spisovatele Hermanna Ungara (1893–1929 Praha), jeho pamětní deska je od roku 1993 umístěna na rodném domě Zborovská 11. Vždy druhý víkend v červenci město přivítá mladé účastníky festivalu Boskovice, jehož výtěžek je určen na záchranu a obnovu židovského města, podrobněji viz www.unijazz.cz
Další zajímavosti a informace z města a okolí naleznete též na www.boskovice.cz.
Brno
Od 17. století je Brno hlavním městem Moravy. Židovské osídlení zde existovalo od počátku 13. století, středověká židovská čtvrť se synagogou a hřbitovem zanikla vypovězením Židů z města roku 1454. Novodobá židovská obec se počala rozvíjet od 18. století na brněnském předměstí Křenová, rychlý rozmach nastal nabytím plných občanských práv v polovině 19. století. Mezi oběma světovými válkami zde žilo asi 12000 Židů. Náboženská komunita byla po 2. světové válce obnovena. Jejím administrativním sídlem je nyní tř. Kpt. Jaroše 3 a pod její správu spadá celá jižní Morava.
Z původních čtyř božích stánků je dnes zachována již jen modernistická synagoga. Podle projektu architekta Otto Eislera byla postavena v roce 1936 z prostředků rozsáhlé sbírky, zorganizované ortodoxním spolkem Společenství bratří (Agudas achim). Nachází se v ulici Skořepka 13, nedaleko vlakového nádraží. Představuje tak nejmladší synagogu na Moravě a ve Slezsku, dnes jedinou sloužící původnímu účelu v rámci celého regionu. Je to nenápadná budova s dominantním třiceti dílným oknem. Oproti strohému exteriéru je vnitřní rozvrh řešen tak, aby vyhověl ortodoxnímu náboženskému obřadu. Přístupna je pro organizované skupiny po objednání, tel. 544 526 737. Synagoga prodělala náročnou stavební, interiérovou a duchovní obnovu z dotace ROP Jihovýchod, EHP a Norských fondů, za spolufinancování židovské obce Brno. Více zde.
Z budov židovských institucí stojí někdejší sídlo ŽNO tř. Kpt. Jaroše 31, židovské gymnázium Hybešova 43, starobinec Štefánikova 54 a sportoviště Makkabi na Riviéře, byť dnes již převážně v držení jiných vlastníků a s jiným určením. Velkou synagogu z roku 1855 vypálili nacisté v roce 1939. Nová synagoga z roku 1906 byla zbořena v letech 1985 až 1986 a připomíná ji již jen pamětní deska na domě Ponávka 8. Obdobně byla asanována i budova bývalého Polského templu Křenová 22 z roku 1883, užívaná pro náboženské účely až do jeho nahrazení novou synagogou na ulici Skořepka.
Židovský hřbitov se nachází v Nezamyslově ulici č. 27 ve čtvrti Židenice, směrem k Olomouci. Byl založen roku 1852, několikrát rozšiřován, dnes se člení na 40 sekcí s 11 400 hroby. Na ploše tří hektarů stojí na 6500 náhrobků, od stářím rozpadávajících z poloviny 19. století až po velkolepé hrobky. Pochována je zde řada významných osobností z oblasti politiky, kultury, náboženství, vědy a hospodářství, např. rabíni Baruch Placzek a Richard Feder, novinář Hieronymus Lorm, mecenáš Heinrich Gomperz, herec Hugo Haas, primabalerína Alice Flachová, architekt Otto Eisler, psycholožka Věra Capponi a další. Při vstupu na hřbitov stojí novorománská obřadní síň z roku 1900, snad od stavitele Josefa Nebehostenyho. V její předsíni jsou zazděny zlomky středověkých židovských náhrobků. Za ní se nachází památník obětí holokaustu, odhalený v roce 1950. Hřbitov je přístupný: v letním období (duben až říjen) neděle–čtvrtek: 9.00–17.00, pátek: 9.00–16.00. V zimním období (listopad až březen) se hřbitov uzavírá vždy o hodinu dříve. O sobotách a hlavních židovských svátcích není vstup na hřbitov povolen.
Budovy, včetně TIC a prostranství kolem nich, byly obnoveny z dotace ROP Jihovýchod a Židovské obce Brno. Více zde.
Světovou památkou UNESCO je proslulá Vila Tugendhat v Černopolní ul. 45, postavená pro židovské manžele Tugendhatovy architektem Ludwigem Mies van der Rohe, podrobněji viz www.tugendhat.eu a www.vilalowbeer.cz, nebo i zde.
V Kapitulní síni augustiniánského kláštera, Mendlovo nám. 1, visí monumentální plátno (8×2 m) malíře Ludwiga Bluma „Jeruzalém z hory Olivetské“.
Brno je rodným městem řady osobností z oblasti kultury, umění, politiky a podnikání, např. filozofa Theodora Gomperze (1832–1912), spisovatele Ernsta Weisse (1882–1940 Paříž), skladatele E. W. Korngolda (1897–1957 Hollywood), houslového virtuóza H. W. Ernsta (1814–1865 Nice) a malířky Anny Ticho (1894–1980 Jeruzalém). Pamětní deska, připomínající deportace židovských obyvatel za druhé světové války, je od roku 1965 umístěna na průčelí školy Merhautova 37.
Další informace o brněnských památkách a pamětihodnostech lze nalézt např. na www.ticbrno.cz.
Břeclav
Nejstarší zmínka o Židech v Břeclavi pochází z roku 1414, maxima počtu židovských obyvatel dosáhlo město na počátku 20. století. Samostatná židovská náboženská obec zanikla v roce 1938. Židovskou čtvrť tvořily bloky domů přiléhající jižně k náměstí, dnes ulice U tržiště, Jateční, Lázeňská a Sladová. Z původních 72 domů se zachovalo po přestavbách 24, mezi nimi např. škola U tržiště 10. Její budova byla vystavěná v roce 1884 a nyní je upravená na lichtenštejnské muzeum, viz též http://www.muzeumbv.cz/lichtenstejnsky-dum/.
Břeclavská synagoga v ulici U tržiště pochází z roku 1868, o 20 let později byla upravena podle návrhu architekta Maxe Fleischera v novorománském slohu s použitím maurských prvků v interiéru. Půlstoletí byla využívána ke skladování, v polovině devadesátých let minulého století ji získalo do vlastnictví město Břeclav a v letech 1997–2000 provedlo citlivou a náročnou rekonstrukci. Nyní je zde výstavní síň břeclavského muzea s expozicí o historii a památkách zdejší izraelské obce. V předsíni muzejní expozice je umístěna pamětní deskou s připomínkou vyvrácené židovské komunity. Budova je přístupna denně mimo pondělí 10.00–17.00, viz též www.muzeumbv.cz/synagoga/.
Židovský hřbitov se prostírá asi 700 m severně od náměstí při Kupkově ulici. Založen byl v 17. století. Na ploše 0,7 hektaru se nalézá kolem 400 náhrobků z 18. až 20. století. Mezi nimi se vyjímá zejména hrobka zdejší významné rodiny Kuffnerovy. Hřbitov byl poškozen likvidací koncem 80. let minulého století století, poté byl v letech 1991–1993 opraven a je návštěvníkům volně přístupný. Při vstupu na hřbitov stojí obřadní síň z roku 1892 a domek hrobníka, obě budovy vystavěné v novogotickém stylu architektem Franzem Neumannem.
Břeclav je rodným město operního pěvce Julia Liebana (1857–1940 Berlín), Další informace o místních památkách a pamětihodnostech lze nalézt např. na www.breclav.eu.
Dolní Kounice
Židovské osídlení v místě existovalo snad již od druhé poloviny 14. století, plně konstituovaná obec s určitostí v 16. století. Starší židovská osada se synagogou se do třicetileté války nalézala v prostoru dnešní Růžové ulice ve východní části městského jádra. Nová židovská čtvrť se prostírá v západní části městečka, tvoří ji ulice U synagogy, Skalní a U škrobárny. Z původních 82 domů jich dodnes stojí 35, mezi nimi škola č.p. 581 a rabinát č.p. 604. Cenný kamenný reliéf z roku 1818 s vinařským motivem nalezneme na budově lisovny Skalní č.p. 577.
Synagoga se nachází v ulici U synagogy. Byla postavena v letech 1652–1656 v barokním slohu v architektonickém konceptu podle vzoru bratrských sborů. V roce 1851 k ní byl přistavěn z jižní strany nový trakt. Interiér synagogy zdobí cenná barokní výmalba s rostlinným a ornamentálním dekorem a hebrejskými liturgickými texty. Budova byla půlstoletí využívána ke skladování. Komplexní rekonstrukce ke kulturním účelům se realizovala v letech 1989–2004. Průčelí synagogy zdobí pamětní deska obětem holokaustu. Synagoga je přístupná od dubna do října vždy v sobotu, v neděli a o svátcích 10.00–17.00, kontakt paní Rýdlová, tel. +420 546 420 005, +420 604 138 986. www.dolnikounice.cz/synagoga/.
Nový židovský hřbitov leží asi 300 m jihozápadně od náměstí, na kopci nad městečkem, založen byl roku 1680. Na jeho ploše o výměře 0,8 hektaru nalezneme téměř 1500 náhrobků, (přičemž malá část byla přenesena ze zrušeného středověkého hřbitova). Na hřbitově se nacházejí cenné náhrobní kameny barokního a klasicistního typu, z nichž nejstarší dochovaný je z roku 1688. Pochovány jsou zde též významné místní osobnosti, mj. rabín Heinrich Flesch. Pohřebiště je volně přístupné.
Dolní Kounice jsou rodištěm historika a teologa Gottharda Deutsche (1859–1921 Cincinatti), pocházeli odtud předkové bývalého rakouského kancléře Bruna Kreiského.
Další informace o místních památkách a pamětihodnostech viz téžwww.dolnikounice.cz.
Holešov
Židovské osídlení v Holešově je známo přinejmenším od 16. století. Byla to jedna z nejdůležitějších židovských obcí Moravy, centrum kultury a vzdělanosti. V polovině 19. století zde žilo 1700 Židů (třetina obyvatel města). Neblahé důsledky zanechaly pogromy v letech 1774, 1899 a 1918. Po druhé světové válce byla židovská komunita krátce obnovena, v šedesátých letech minulého století jako samostatná zanikla a administrativně byla přířazena k židovské obci brněnské.
Holešovská židovská čtvrť tvořila samostatný katastr severozápadně od náměstí, dnes ulice Příční, Dlažánky, U potoka a náměstí Svobody. Z původních 103 domů se zachovalo do současnosti 45 budov, mezi nimi škola č.p. 123, náboženská studovna Bet ha-midraš č.p. 134 a špitál č.p. 260. Svérázný urbanistický celek byl poškozen plošnými demolicemi po roce 1945. Nová synagoga v historizujícím slohu z let 1891–1893 od architekta Jakoba Gartnera byla vypálena již nacisty roku 1941 a zbořena.
Stará synagoga zvaná Šachova, v Příční ulici, byla postavena roku 1560 v renesančním slohu, při úpravě v třicátých letech 18. století obdržel interiér budovy sjednocující barokní výtvarnou výzdobu s cennou ornamentální výmalbou s hebrejskými liturgickými texty, dílo polských židovských imigrantů. Po komplexní obnově v letech 1956–1964 je uvnitř umístěna muzejní expozice „Židé a Morava“. Vnitřní rozvrh a zařízení zůstalo výjimečně dochováno, v předsíni zaujme zazděné rituální umývadlo – kijor, hlavnímu sálu dominuje řečniště – almemor s kovanou mříží a svatostánek. Synagoga je přístupná v zimním období (duben a říjen) sobota – neděle 9.00–12.00 a 13.00–17.00, v letním období (květen až září) denně mimo pondělí 9.00–12.00 a 13.00–17.00, kontakt pan Brázdil, tel. +420 573 397 822 nebo +420 603 796 411, viz též www.mks.holesov.cz.
Židovský hřbitov v Hankeho ulici na okraji židovské čtvrti leží asi 200 m severně od náměstí, založen byl pravděpodobně v 16. století, nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1647. Na ploše hřbitova stojí nejméně 1000 náhrobků, mezi nimi cenné kameny barokního a klasicistního typu. Pochovány jsou zde významné osobnosti, např. spisovatel Max Winder (1855–1920). Z rabínů byl nejvýznamnější Sabataj ben Meir ha-Kohen (1621–1663) z Vilna, zvaný Šach podle spisu Siftei Kohen. Jeho tumba, stojící uprostřed rabínského okrsku, je cílem poutníků z celého světa. Byla vystavěna v roce úmrtí, tedy 1663, a upravena roku 1817. Při vstupu na hřbitov stojí obřadní síň z roku 1903, která uvnitř skrývá pamětní desku obětem nacistické rasové perzekuce. Hřbitov je návštěvníkům volně přístupný.
Každoročně na přelomu července a srpna se ve městě koná festival „Týden židovské kultury“, podrobnosti viz www.olam.cz.
Další informace o městě a jeho pamětihodnostech lze nalézt na www.holesov.cz.
Ivančice
Místní židovské osídlení existovalo snad již od 13. století, patřilo k nejstarším a nejdůležitějším na Moravě. Židovská komunita byla nakrátko obnovena po druhé světové válce. Do roku 1840 zde působila ješiva a řada významných rabínů.
Židovská čtvrť se prostírá v severní části městského jádra, dnes ulice Josefa Vávry, Jana Schwarze a Ve fortně. Z původních 73 domů je dochováno 52 budov, mezi nimi lázeň č.p. 100 a škola č.p. 42. Pozornost upoutá malebné průčelí domu č.p. 98 s kovaným zábradlím balkonu z roku 1818.
Synagoga v ulici Josefa Vávry 26 byla postavena roku 1853 v pozdně klasicistním slohu na místě starší svatyně. Půlstoletí sloužila jako skladiště, od roku 2008 se realizuje celková památková obnova ke kulturním účelům města.
Židovský hřbitov najdeme na Mřenkové ulici, asi 400 m severně od náměstí. Založen byl nejpozději v 16. století, na ploše přes 1 hektar stojí kolem 1800 náhrobků, přičemž nejstarší čitelný pochází z roku 1580. Hřbitov obsahuje velmi cenné náhrobky renesančního, barokního a klasicistního typu s pozoruhodnou symbolikou, která se vztahuje k rodu, jménu, povolání a vlastnostem zemřelého. Pohřbeny jsou zde též významné místní osobnosti. Při vstupu zaujme pozornost obřadní síň eklektického architektonického výrazu z roku 1902. Návštěva hřbitova je možná po dohodě, kontakt paní Věra Jelínková, Růžová 2, tel. 721 834 234.
Ivančice jsou rodným městem muzikologa Guido Adlera (1855–1941 Vídeň) a hudebního skladatele Hugo Weisgalla (1912–1997 New York). Pamětní deska na domě Krumlovská 1 připomíná místo, kde byl vletech 1938–1942 umístěn tranzitní a poté internační tábor židovských obyvatel.
Další informace o městě a jeho pamětihodnostech, viz www.ivancice.cz a www.kic-ivancice.webnode.cz.
Koryčany
Židovské osídlení zde existovalo od 16. století. Koryčany jsou rodištěm revolucionáře z roku 1848 a spisovatele Zikmunda Hirsche Kollische (1816–1886 Hodonín).
Židovská čtvrť se nalézá v severovýchodní části městského jádra kolem Nádražní ulice, z původních 37 domů se v přestavbách většina dochovala. Uprostřed areálu stojí někdejší synagoga Masarykova č.p. 688, jež byla postavena v barokním slohu v 18. století. Mezi válkami byla upravena na tělocvičnu a po roce 1945 přestavěna na komerční prodejnu.
Židovský hřbitov leží asi 400 severovýchodně od náměstí na mírném kopci, strmý přístup vede z ulice Cihelny. Založen byl v první polovině 17. století. Nalézá se na něm celkem 230 náhrobků, z nichž nejstarší spadá do konce 17. století. Pohřebiště je návštěvníkům volně přístupné.
Další informace o místě a okolí, vizwww.korycany.cz.
Kroměříž
První písemná zpráva o Židech v Kroměříži pochází zroku 1322. Židovská obec dosáhla maxima počtu v polovině 19. století, za nacistické okupace násilně zanikla a po druhé světové válce na krátkou dobu byla obnovena.
Židovská čtvrť se prostírá ve východním sektoru městského jádra vhradbách na ploše 1,5b hektaru, na území dnešní Moravcovy a Tylovy ulice. Zněkdejších 36 domů stojí dosud 31 budov, většina z nich pochází zvelkorysé přestavby koncem 17. století, podporované tehdejší vrchností.Židovská radnice č.p.259 je raně barokní stavba podle plánů proslulého architekta G. P. Tencally z let 1687–1688. Při Tylově ulici pod farním kostelem Panny Marie je dokonce unikátně zachována část separační zdi zroku 1701. Stará synagoga z let 1693–1694 byla zbořena roku 1921, novou synagogu z let 1909–1910, dílo architekta Jakoba Gartnera, nacisté v roce 1942 vyhodili do povětří. Na pozemku v blízkosti Domu kultury byl vroce 1994 odhalen památník vyvrácené židovské komunity a synagogy od sochaře Olbrama Zoubka.
Nový židovský hřbitov se nachází ve Vážanské ulici jižně od náměstí v areálu městských pohřebišť. Byl založen roku 1924 a téměř zničen nacisty. Do dnešní doby se zachovalo jen 5 původních náhrobků. Pomník obětem holokaustu zde byl instalován v roce 1962 a v roce 1997 sem byly uloženy ostatky nalezené na ploše staršího hřbitova z let 1715–1927 v Nábělkově ulici. Obřadní síň v podobě antického chrámku z let 1927 –1928 byla po válce zcela přestavěna na smuteční síň. Areál je volně přístupný v rámci městského pohřebiště.
Kroměříž je rodným městem historika Maxe Grünfelda (1856–1933 Brno), spisovatele Emanuela Baumgartena (1828–1908 Vídeň) a historika umění Adolfa Donatha (1876–1937 Praha).
Další informace o pamětihodnostech města a okolí lze nalézt např. na www.mesto-kromeriz.czči www.kromeriz.eu.
Lomnice
Jednotliví Židé žili v Lomnici již od 16.–17. století, ale židovská obec se ustavila až počátkem 18. století příchodem osadníků z Lysic. Pro úbytek migrací do velkých měst byla komunita zrušena již v roce 1928.
Židovská čtvrť představuje významný urbanistický celek plánovitě zbudovaný s pomocí vrchnosti severně od historického jádra městečka. Tvořilo jej čtvercové Židovské náměstí a jediná přístupová ulice Josefa Uhra. Ghetto původně sestávalo z 35 domů včetně školy s rabinátem č.p. 212, špitálu s lázní č.p. 216 a hostince č.p. 208. Většina budov je dodnes v přestavbách dochována.
Synagoga stojí na západní straně Židovského náměstí. Postavena byla v letech 1792–1794 v pozdně barokním slohu na místě starší dřevěné modlitebny. Průčelí do náměstí ovládá odstupňovaný štít s volutami. Půlstoletí sloužila jako skladiště, v letech 1990–1997 byla památkově obnovena pro kulturně společenské využití městyse. Při slavnostním otevření v červnu 1997 byla na jižním průčelí odhalena pamětní deska obětem nacistické rasové genocidy. Veřejnosti je přístupna na vyžádání, kontakt paní Zhořová, tel. +420 549450315.
Židovský hřbitov se nachází asi 150 m odsud severovýchodním směrem. Dostupný je uličkou z Židovského náměstí. Byl založen na počátku 18. století. Nachází se na něm přes 500 náhrobků, mezi nimi cenné pomníky barokního a klasicistního typu s reliéfní výzdobou a symbolikou. Nejstarší dochovaný náhrobní kámen pochází z roku 1716. Nedaleko vstupní kované brány stojí někdejší márnice, která skrývá menší muzejní expozici o historii a památkách zdejší židovské obce. Hřbitov je volně návštěvníkům přístupný.
Lomnice je rodné místo význačného norského psychiatra Leo Eitingera (1912–1996 Oslo).
Další informace o místě a jeho pamětihodnostech, viz www.lomnice.cz.
Mikulov
Nejstarší písemná zmínka o Židech v Mikulově se vztahuje k roku 1369. Postupně zde vznikla vůbec nejpočetnější židovská komunita na Moravě – v polovině 19. století ji tvořilo 620 systemizovaných rodin, 3700 osob, tj. 39% obyvatel města. Mikulov představoval v minulosti duchovní, kulturní a politické centrum moravských Židů. Od poloviny 16. století do roku 1851 byl sídlem moravských zemských rabínů, toto postavení zastával Jehuda Löw ben Becalel zvaný Maharal (asi 1525–1609), Menachem Mendel Krochmal (1600–1661), David Oppenheimer (1664–1736), Šemuel Šmelke Horovic (1726–1778) a Mordechaj Benet (1753–1829). Zdejší ješiva získala evropský věhlas, v letech 1935–1938 v Mikulově sídlilo moravské židovské muzeum, židovská obec byla ještě krátce obnovena po 2. světové válce.
Židovskou čtvrť tvoří rozsáhlý areál na západní straně Zámeckého vrchu o rozloze 13,5 hektaru, dnes ulice Husova, Zámecká, Alfonse Muchy, Ustaré brány a Na jámě. Způvodních 317 domů se jich po asanacích dochovalo 90, včetně budov institucí – židovských škol Husova 4 a 48, starobince Husova 52 a cisterny pro rituální lázeň v suterénu domu Husova 8. Některé zdomů, ještě s renesanční a barokní dispozicí, obsahují zajímavé architektonické detaily, např. rohová loubí. Všechny památky propojuje od roku 2000 naučná stezka židovskou čtvrtí.
Horní synagoga v Husově ulici 13, stavba původně zroku 1550, byla rozšířena v roce 1689, po požáru obdržela v letech 1719–1723 (snad za účasti zámeckého architekta Christiana Alexandra Oedtla) nový barokní rozvrh, kdečtveřice kupolí je sklenuta do čtyřsloupového pilíře uprostřed haly a vytváří tak řečniště – almemor. Je to poslední dochovaný templ polského či lvovského typu v České republice. Po komplexní opravě v letech 1977–1989 slouží dnes Horní synagoga kulturním účelům, uvnitř najdeme muzejní expozici o historii a památkách židovské obce. Na průčelí byla v roce 1995 odhalena pamětní deska obětem holokaustu. Synagoga je v současné době v rekonstrukci, předpokládané ukončení oprav je léto 2013. Viz též www.rmm.cz. Z někdejších 12 božích domů zůstala ještě zachována hmota Michlštetrovské synagogy z roku 1697 (původně ve dvoře domu Husova 52, dnes součást hotelu Templ) a torzo Aškenázské synagogy z roku 1675 (ve dvoře domů Alfonse Muchy 18-20), ostatní byly vprůběhu 150 let funkčně zrušeny a zbourány.
Hřbitov na severním okraji ghetta na svahu Kozího hrádku byl založen v 15. století a několikrát rozšířen. Na ploše dvou hektarů se nalézá kolem 4000 náhrobků, z toho nejstarší čitelný zroku 1605. Jedná se o mimořádně cenné pohřebiště s náhrobky renesančního, barokního a klasicistního typu, jejichž výtvarné zpracování a ornamentika se staly vzorem pro ostatní jihomoravské hřbitovy. Na rabínském vršku jsou pochováni věhlasní učení moravští zemští rabíni – jejich hroby jsou cílem poutníků z celého světa. Na ploše ještě nalezneme památník vojáků padlých v první světové válce a pomník 21 maďarských Židů zavražděných vroce 1945. Při vstupu stojí obřadní síň eklektického výrazu z roku 1898 od architekta Maxe Fleischera s muzejní expozicí věnovanou židovskému Mikulovu a pohřebnímu rituálu.
Hřbitov je přístupný v měsíci dubnu a květnu denně kromě pondělí od 10.00-17.00, v měsíci červnu, červenci a srpnu denně od 10,00 – 18,00 a v měsíci září a říjnu denně kromě pondělí od 10.00 -17.00. V ostatních měsících lze dohodnout otevření hřbitova v cestovní agentuře Merlin na Kostelním náměstí 2, tel. +420 519 510 388 od 9,00 do 16,30 hod.
Mikulov je rodným městem právníka a spisovatele Josefa von Sonnenfelse (1733–1817 Vídeň) a básníka Hieronyma Lorma (1821–1902 Brno).
Další informace o památkách a pamětihodnostech města i okolí, viz www.mikulov.cz.
Moravské Budějovice
Místní středověké židovské osídlení se synagogou a hřbitovem zaniklo po vypovězení Židů roku 1564, novodobá židovská komunita se rozvinula od poloviny 19. století. Její konec způsobily deportace židovských občanů za druhé světové války.
Secesní synagogu z roku 1910, využitou po válce jako skladiště a zbořenou v roce 1977, připomíná od roku 2006 pamětní deska na výpravní budově autobusového nádraží v Pražské ulici.
Židovský hřbitov v Husově ulici č.p. 795 se nachází zcela za městem, 2 km jihozápadně od centra při silnici na Vranín. Založen byl roku 1908 a nachází se na něm necelého půl sta novodobých náhrobků. 
Při vstupu na hřbitov stojí nevelká obřadní síň a domek hrobníka. Hřbitov je volně přístupný.
Moravské Budějovice jsou rodištěm hudebního skladatele Ralpha Benatzkyho (1884–1957 Curych).
Další informace o místě a okolí, viz též www.mbudejovice.cz.
Rousínov
Židovské osídlení předpokládáme v Rousínově od poloviny 15. století, ovšem nejstarší dochovaná zmínka se vztahuje až k roku 1554. V půli 19. století představovalo téměř 1200 zdejších Židů polovinu obyvatel městečka.
Rousínovská židovská čtvrť tvoří rozsáhlý celek západní části náměstí a k jihu přilehlých ulic Trávníky, Skálova a V uličkách. Z původních 132 domů na ploše 5 hektarů dodnes větší část existuje. Mimořádně zajímavé pro návštěvníka jsou tmavé vnitřní veřejné průchody v domech a ukázky kondominií.
Bývalou synagogu V uličkách 6 představoval renesančně barokní templ zkonce 16. století, který prošel klasicistní úpravou v roce 1842. V roce 1949 byla budova adaptována na modlitebnu husitské církve. V roce 2006 byla na průčelí modlitebny odhalena pamětní deska místním obětem nacistické rasové perzekuce. Budova je přístupná v době bohoslužeb nebo po dohodě s farním úřadem CČSH, kontakt paní Ladičová, tel. +420 516 412 346.
Židovský hřbitov se nalézá na konci ulice Trávníky, asi 300 mjižně od náměstí. Založen byl přibližně v 16.století, na jeho ploše stojí kolem 1500 náhrobků, z nichž nejstarší čitelný pochází z roku 1695. Nalézáme zde též cenné pomníky barokního a klasicistního typu. V současné době se připravuje jeho komplexní památková obnova. Hřbitov je přístupný po dohodě, kontakt pan Čech, tel. +420 723 624 942.
Rousínov je rodným místem spisovatelky Rosy Barachové (1841–1913 Vídeň), rabína Nehemiase Brülla (1843–1891 Frankfurt nad Mohanem) amalířky Elise Franklové (1895– zemřela po roce 1940 neznámo kde).
Další informace o místě a okolí, viz též www.rousinov.cz.
Slavkov u Brna
Ve městě, proslaveném bitvou Napoleona s rakouskými a ruskými vojsky v roce 1805, je. židovská komunita doložena již k roku 1343, sídlo se v židovské literatuře nazývalo Ir laban, tj. Bílé město. Největšího počtu obyvatel židovského vyznání v místě bylo dosaženo v polovině 19. století, poté nastává stálý pokles z důvodu migrace do velkých měst. Samostatná židovská náboženská obec zanikla v roce 1942 důsledkem nacistické perzekuce.
Historická židovská čtvrť ve Slavkově se prostírá západně od hlavního náměstí, tvoří ji ulice Úzká, U synagogy a Koláčkovo náměstí. Z původních 77 domů se jich dochovalo 36, mezi nimi škola s rituální lázní č.p.664, kde je umístěna stálá muzejní expozice o historii a památkách židovské obce.
Synagoga se nachází uprostřed areálu v ulici U synagogy. Byla postavena na místě starší svatyně v letech 1857 – 1858 v novorománském slohu se dvěma odstupňovanými štíty na průčelí. Půl století sloužila ke skladovacím účelům, v letech 1994–1998 byla obnovena pro účely okresního archivu. Při slavnostním otevření v roce 1998 byla na průčelí odhalena pamětní deska místním obětem holokaustu. V předsíni zaujme pozornost menší muzejní expozice věnovaná rovněž osudům zdejší židovské komunity. Budova je dočasně z důvodu oprav nepřístupná.
Nový židovský hřbitov leží severně od náměstí v zákrutech silnice na Rousínov, založen byl vroce 1744. Na jeho ploše nalezneme asi 300 náhrobků, přičemž nejstarší pomníky z let 1735–1736 sem byly přeneseny ze starého hřbitova, který se nacházel jižně od města při říčce Litavě. Pochována je zde řada učených místních rabínů. Uprostřed plochy byl vroce 1994 instalován památník vyvrácené židovské komunity.
Pohřebiště je přístupné po dohodě, kontakt Jaroslav Klenovský, tel. +420 544509608.
Slavkov je rodištěm architekta Maxe Katschera (1858–1918 Vídeň).
Další informace o místě a okolí, viz www.slavkov.cz.
Strážnice
Židovské osídlení v místě se nacházelo pravděpodobně již od 13. století, první doložená písemná zmínka pochází z roku 1447. Největšího počtu dosáhla místní židovská obec v polovině 19. století, po destrukci způsobené nacisty za okupace byla obec po 2. světové válce jen nakrátko obnovena. Ve Strážnici působili v historii významní rabíni, např. v letech 1650–1657 Sabataj ben Meir ha-Kohen zvaný Šach (viz též www.olam.cz) a v letech 1794–1798 Moses Schreiber zvaný Chatam Sofer.
Středověká židovská osada se hřbitovem na Starém městě již zanikla, nová židovská čtvrť se od 15. století vyvinula na severovýchodním okraji městského jádra, dnes jsou to ulice Boženy Hrejsové, Zákoutí, Bzenecká, Sadová a Kovářská. Z někdejších 94 domů větší část dosud stojí, mezi nimi škola s bytem rabína Bzenecká 33, špitál Sadová 12 (na průčelí je umístěna deska s hebrejským nápisem a datací 1872) a dobře zachovaná rituální lázeň v suterénu domu Sadová 11.
Synagoga v Sadové ulici byla postavena v klasicistním slohu v roce 1804, novorománskou úpravu provedl v roce 1870 místní stavitel Leopold Slovák. Průčelní štít zdobí unikátně sluneční hodiny, v parteru je umístěna pamětní deska obětem holokaustu, stěny a neckovou klenbu interiéru pokrývá stylová geometrizující výmalba s rostlinnými motivy a hebrejskými liturgickými texty z let 1870–1880. Komplexní obnova památky byla realizována v letech 1994–2007 pro muzejní využití. Je to jediný templ na Moravě obklopený hřbitovem. Synagoga je přístupná v letním období (15.6 až 15.10.), od pátku do neděle 13.00–17.30, kontakt paní Přikrylová, tel. +420 737 849 303.
Židovský hřbitov se nachází rovněž v Sadové ulici, v sousedství zámeckého parku. Byl založen asi koncem 18. století. Na ploše o výměře půl hektaru stojí kolem 1500 náhrobků, mezi nimi cenné pomníky barokního a klasicistního typu, z nichž nejstarší čitelný pochází z roku 1648 a byl sem přenesený ze staršího pohřebiště na Starém městě. Hřbitov je přístupný v letním období (duben až říjen) od pondělí do pátku 9.00–13.00, kontakt pan Mašek, tel. +420 723 840 395.
Další informace o místě a okolí, viz www.straznice-mesto.cz.
Třebíč
Nejstarší písemná zpráva o Židech v Třebíči pochází z roku 1338. Samostatná židovská obec se ustavila v druhé polovině 15. století, před rokem 1850 byla jednou z nejpočetnějších na Moravě (260 povolených rodin, 1700 jejich členů, tvořilo v polovině 19. století celou čtvrtinu obyvatel města). Židovská komunita byla, tak jako v jiných místech, těžce postižena během nacistické okupace. Po druhé světové válce byla židovská obec krátce obnovena, poté administrativně začleněna pod židovskou obec brněnskou. Třebíč historicky představovala jedno z důležitých kulturních center moravských Židů.
V Třebíčí se nachází patrně nejzachovalejší židovská čtvrť v Evropě, urbanisticky mimořádně cenný soubor, který byl společně s bazilikou sv. Prokopa v roce 2003 právem zapsán jako jediná památka tohoto druhu na světě do prestižního seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, vizwww.trebic.cz/unesco. Židovská čtvrť na levém břehu řeky Jihlavy, v údolí pod zámkem a v sousedství historického městského jádra, se rozkládá v malebné poloze mezi řekou Jihlavou a kopcem Hrádek. Dvě hlavní páteřní ulice, Blahoslavovu a L. Pokorného, propojuje 14 příčných úzkých uliček a vnitřní veřejné domovní průchodyýžiua 23. Dispozice domů jsou ještě renesanční a barokní a obsahují řadu zajímavých architektonických detailů, např. rohová loubí. Častým jevem je tzv. kondominium, tj. rozdělení domu vertikálně a horizontálně na několik reálných dílových vlastníků. Všechny památky propojuje naučná stezka židovskou čtvrtí, osvěžení lze nalézt v několika stylových restauracích.
Přední synagoga na Tichém náměstí 12 byla postavena na místě starší dřevěné svatyně v letech 1639–1642 v barokním slohu. Byla upravena v letech 1856–1857 novogoticky, mezi lety 1953–1954 pak byla adaptována na modlitebnu církve husitské. Je to nenápadná budova standardního synagogálního rozvrhu se sálem krytým neckovou klenbou. Budova je přístupná v době bohoslužeb nebo po dohodě s farním úřadem CČSH, kontakt pan Pražan, tel. +420 568 841 632.
Zadní synagoga v Blahoslavově ulici 43 byla založena jako barokní stavba v roce 1669. Její stěny a klenby obdržely za větší opravy v letech 1705–1707 stylovou výmalbu s rostlinnými a ornamentálními motivy v kombinaci s hebrejskými liturgickými texty. Budova byla dále upravena v roce 1737, přesně o sto let později byla přistavěna ženská galerie, od dvacátých let minulého století sloužil objekt světským účelům jako skladiště. Památková obnova synagogy ke kulturním účelům proběhla v letech 1994–1997 včetně restaurování cenné vnitřní výzdoby. V interiéru se dnes nachází muzejní expozice o historii a památkách zdejší židovské obce. Synagoga je přístupná po celý rok denně 10.00–12.00, 13.00–17.00, kontakt tel. +420 568 610 023, podrobněji viz www.visittrebic.eu a www.mkstrebic.cz.
Židovský hřbitov se prostírá v ulici Hrádek severně ghetta ve stráni nad potokem a dlouhodobě, v porovnání s jinými hřbitovy v místech zaniklých židovských komunit, je podnes udržován ve vynikajícím stavu.Založen byl ve druhé polovině 15. století a v roce 1888 doznal rozšíření. Na ploše 1,2 hektaru se nalézá asi 3000 náhrobků, z nichž nejstarší čitelný pochází z roku 1625. Na hřbitově se nacházejí cenné náhrobní kameny renesančního, barokního a klasicistního typu, pohřbeny jsou zde významné místní osobnosti, např. rabín J. J. Pollak (zemřel 1879). Při vstupu na hřbitov stojí obřadní síň eklektického pojetí z roku 1903 s intaktně dochovaným interiérem. Dále za ní na volné ploše jsou instalovány památníky obětí 1. a 2. světové války. Tato jedna z nejpůsobivějších památek funerálního umění u nás je veřejnosti přístupná denně mimo soboty, v období květen až září 8.00–20:00, listopad až únor 9.00–16.00, říjen a březen 8.00–18.00, kontakt pan Malášek +420 568 827 111.
Třebíč je rodné město orientalisty Wolfganga Wesselého (1801–1870) a literárního kritika Kurta Beera-Konrada (1908–1941 Drážďany).
Každý rok na počátku srpna zaplňují město účastníci Třebíčského židovského festivalu, viz též www.mkstrebic.cz.
Další informace o městě a jeho pamětihodnostech lze nalézt např. nawww.visittrebic.eu/trebic-mesto-pamatek-unesco/
Poznávejte židovskou kulturu aktivně – ochutnávejte, pečte, tancujte! Vyberte si některý z originálních zážitkových balíčků! www.czechjewishexperience.com.
Uherský Ostroh
Židovské osídlení vmístě existovalo přinejmenším od 16. století, největšího rozšíření dosáhlo vpolovině 19. století. Vdůsledku nacistické perzekuce židovská komunita za 2. světové války zanikla.
Židovská čtvrť se prostírá vjižní části městského jádra, dnes ulice Nábřežní a Kostelní. Způvodních 36 domů dodnes stojí 27, mezi nimi stará škola č.p.172, nová škola č.p.157 a obecní dům č.p.159. Barokně-klasicistní synagoga, snad ze 17. století, s pozdějšími úpravami, byla zbořena nacisty vroce 1944, její půdorys schematicky vyznačuje zídka na souběhu Nábřežní a Kostelní ulice.
Nový židovský hřbitov se nachází ve Veselské ulici na předměstí, asi 1 km východně od náměstí vareálu komunálního hřbitova. Založen byl roku 1862, na jeho ploše se nalézá kolem 200 novodobých aasi 100 starších náhrobků, přenesených znedalekého zrušeného staršího pohřebiště ze 17. století, adále památník obětí nacistické rasové perzekuce. Pohřebiště je návštěvníkům volně přístupné.
Uherský Ostroh je rodištěm rabína aspisovatele Joela Müllera (1827–1895 Berlín).
Další informace o pamětihodnostech v místě a okolí, viz www.uhostroh.cz.
Velké Meziříčí
Židovské osídlení se rozvinulo ve Velkém Meziříčí od roku 1636. V následujících letech se židovská obec rychle rozmáhala, vrcholu v početnosti dosáhla v polovině 19. století. Zlikvidována byla nacisty vroce 1942. Při zdejší ješivě působili v 18. a 19.století významní rabíni.
Hodnotný soubor židovské čtvrti s hlavní páteřní ulicí Židovskou, dnes Novosady, k níž kolmo vedou čtyři úzké uličky a několik vnitřních veřejných domovních průchodů, senalézá na severovýchodním okraji historického jádra podél řeky Oslavy. Dispozice domů jsou renesanční a barokní (tedy ještě z „křesťanského“ období), obsahují mnoho zajímavých architektonických detailů, častým jevem bývá kondominium. Z původních 101 domů zůstalo dochováno 63, z budov židovských institucí stojí obecní dům s rabinátem č.p.1148, lázeň č.p.1147 a škola č.p.1145.
Stará synagoga v ulici Novosady č.p. 1146 je barokní stavbou z roku 1695. Je využívána komerčně již od roku 1870. Na průčelí zaujmecenný kamenný klasicistní portál z druhé poloviny 18. století s kovovými plátovanými dveřmi a dvojicí hebrejských nápisů. V letech 1995–1996 byla synagoga obnovena k muzejním a galerijním účelům, na ženské tribuně byla tehdy zpřístupněna muzejní expozice Magen David ohistorii apamátkách zdejší židovské obce. Návštěvní doba je v letním období (duben až září) od úterý do pátku 9.00–12.00, 13.00–17.00, v sobotu 13.00–17.00, v neděli 10.00–12.00,13.00–17.00 hodin. Vzimním období (říjen až březen) je uzavírací doba vždy v 16.00, kontakt tel. +420 566 524 621, viz též www.muzeumvm.cz.
Nová synagoga v ulici Novosady č.p. 97 byla postavena v letech 1868–1870 v novogotickém slohu architektem Augustem Prokopem. Uvnitř zaujmou zajímavé dřevěné stropy a nepravé klenby s jemnou výzdobou, venkovní průčelí charakterizuje ztvárnění režného cihelného zdiva. Půlstoletí sloužila budova jako skladiště, dnes je využita provizorně jako nákupní středisko, chystá se komplexní památková obnova s navrácením autentické podoby a kulturním využitím. Přístupná je od pondělí do pátku 8.00–18.00, v sobotu 8.00–12.00, kontakt pan Mates, tel. +420 604378 611.
Malá synagoga stávala mezi oběma temply a byla z nich patrně nejstarší. Byla zbořena v šedesátých letech minulého století.
Židovský hřbitov leží v ulici Bezděkov, asi 300 m severovýchodně od náměstí, ve svahu za řekou Oslavou. Založen byl roku 1650, na jeho ploše se nalézá 1300 náhrobků, mezi nimi též cenné kameny barokního a klasicistního typu, z nichž nejstarší čitelný pochází zroku 1677, pohřbeny jsou zde rovněž významné místní osobnosti. Při vstupu stojí novorománská obřadní síň zroku 1880. Hřbitov je přístupný po dohodě, kontakt pan Klenovský, tel. +420 544509608.
Velké Meziříčí je rodištěm historika a spisovatele Isáka Hirsche Weisse (1815–1905 Vídeň).
Další informace o městě a jeho pamětihodnostech, viz www.mestovm.cz.
Židovský hřbitov
| Adresa: | Nezamyslova 27 615 00, Brno-Židenice |
| Tel.: | +420 544 526 737 |
| E-mail: | tic@jewishbrno.eu |
| Web: | www.jewishbrno.eu |
| Vyhledávání hrobů: | cemeteries.zob.cz |
Otevírací doba hřbitova
| OTEVŘENO NEDĚLE AŽ PÁTEK | |
| DUBEN – ŘÍJEN: | 9 – 17 h, PÁTEK 9 – 16 h |
| LISTOPAD – BŘEZEN: | 9 – 16 h, PÁTEK 9 – 15 h |
| 24., 25., 26., 31.12. a 1.1. | 9 – 13 h, pokud nepřipadne na sobotu |
| V PŘEDVEČER ŽIDOVSKÝCH SVÁTKŮ | JAKO V PÁTEK |
| ZAVŘENO | SOBOTA HLAVNÍ ŽIDOVSKÉ SVATKY – najdete ZDE |
Exkurze
- Volně přístupný hřbitov ve dnech otevírací doby TIC ŽOB
- Informační brožury o židovských památkách na jižní Moravě, v Brně, a osobnostech pohřbených na židovském hřbitově v Brně-Židenicích.
- Prohlídka hřbitova a obřadní síně s průvodcem. Exkurzi lze objednat prostřednictvím brněnského Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea V Praze, viz www.jewishmuseum.cz, e-mail brno@jewishmuseum.cz, tel. +420 530 317 651 nebo rezervovat online na stránkách TIC ŽOB.
- Volná prohlídka výstavní expozice, recepce TIC ŽO Brno
- „Brno židovské“ a „Tóra, cesta naděje“, dokumentární filmy, pouze pro skupiny. Shlédnutí lze objednat v TIC ŽOB, viz www.jewishbrno.eu, e-mail tic@jewishbrno.eu, tel. +420544526737.
- Aplikace „Mobilní průvodce“ pro chytré telefony zdarma
Historie
Původní starobylý židovský hřbitov se v Brně nacházel naproti paláce Padowetz, než byli v roce 1454 židé králem Ladislavem Pohrobkem z města vyhnáni a hřbitov byl rozbořen a zničen.
Židé nesměli téměř 400 let v Brně bydlet. Zpět se mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848.
Neměli kam pohřbívat své zemřelé. Na juliánovských mokřinách v katastru obce Židenice zakoupili dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru. Souhlas k založení nového hřbitova obdrželi 19. července 1852.
Pozemek ohradili, vystavěli jednoduchou obřadní síň a v sousedství postavili domek hrobníka. Ještě téhož roku byli na novém hřbitově pohřbeni Gabriel Beer a Moritz Jellinek (Jelenko). Ve stejném roce byly také pohřbeny dvě děti, Jesaias Engel a Šalamoun Ehrenfeld, dle zvyklostí bez náhrobního kamene.
Nový hřbitov byl obtížně dostupný. Jedinou komunikací byla neudržovaná cesta vedoucí z olomoucké silnice, kudy jezdívali brněnští formani do juliánovské pískovny. Navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolní pozemky. Při velkých záplavách v roce 1862 rozvodněná strouha ohrozila hřbitov a zcela zničila příkop, kterým protékala. Příkop byl posléze regulován a za tři roky překlenut mostkem, který přístup ke hřbitovu usnadnil. Stále hrozící nebezpečí bylo zažehnáno vybudováním kanalizační sítě. Později byla vybudována jiná příjezdová cesta vedoucí z Židenic.
Hřbitov, jak jej dnes známe, nebyl zřízen najednou jako celek. Postupným dokupováním okolních pozemků byl ve třech etapách rozšířen.
Jednání s majiteli okolních parcel nebylo vždy jednoduché. Například v poslední etapě rozšíření bylo cílem židovské obce vykoupit dva sousedící pozemky ještě před vypuknutím první světové války. To se nezdařilo, vlastníci pozemků využili války k dramatickému navýšení ceny, kterou židovská obec nebyla schopna uhradit. Kýžené dohody bylo dosaženo v roce 1926, ale teprve až v roce 1935 byla plocha hřbitova rozšířena na současnou rozlohu. Podle stanoviska tehdejších odborníků měly být nové plochy zaplněny hroby do dvaceti let, tedy již v roce 1955.
V důsledku holokaustu, při kterém byla většina brněnských Židů vyvražděna, je
skutečnost jiná. Tři oddělení zůstávají ještě rezervní.
Popis hřbitova
Židovský hřbitov je ve vlastnictví Židovské obce Brno. Od svého založení v roce 1852 až do současnosti slouží svému účelu – pohřbívání židů. Na ploše 3 hektary, která je rozparcelovaná na 40 oddělení, je uloženo přes 11 400 lidí. Pochovány jsou zde osobnosti z oblasti politiky, kultury, vědy, hospodářství a náboženství, jako například rabíni Baruch Placzek a Richard Feder, novinář Hieronymus Lorm, mecenáš Heinrich Gomperz, herec Hugo Haas, primabalerína Alice Flachová nebo psycholožka Věra Capponi.
V areálu se zachovalo přibližně 6 500 náhrobků, od jednoduchých skromných pomníčků z různých materiálů až po výstavné rodinné hrobky z nákladné černé švédské žuly.
Pohřbívání nebylo přerušeno ani holokaustem. V tomto období je dokonce zaznamenaná největší úmrtnost v historii hřbitova. Totálně nasazený správce zajišťoval pohřby zemřelých židovských spoluobčanů, kteří žili v Brně nebo zde hledali útočiště z okupovaných území, či sem byli násilně soustředěni k odeslání v transportech do koncentračních táborů.
Za období druhé světové války bylo uskutečněno 807 pohřbů. Mnohým nebylo dopřáno mít vlastní náhrobní kámen. V roce 2006 vznikl projekt „807 hrobů holokaustu“, jehož cílem bylo osadit neoznačené hroby náhrobkem, aby jména zemřelých nebyla zapomenuta. Ze sbírky, dále z prostředků židovské obce, Nadačního fondu obětem holocaustu, Městské části Brno-Židenice a Kamenoprůmyslových závodů Šluknov byly všem zemřelým za holokaustu v Brně pořízeny důstojné pomníčky v celkovém objemu kolem jednoho milionu korun.
Stará část hřbitova, jednou rozšířená, soustřeďující oddělení 1 – 22B, se nachází v levé polovině hřbitova. V ní je situovaná obřadní síň, náhrobky od 19. století, ale i velkolepé hroby mecenášů. Dále je zde budova TIC a před ní, od 2. dubna 1949, památník obětem holokaustu. K památníku je přičleněn soubor historických náhrobních kamenů dovezených z okolních židovských obcí, ze kterých byli židovští spoluobčané sváženi do Brna a odesíláni do transportů.
Vpravo od budovy Turistického informačního centra leží takzvaná nová část, o niž byl hřbitov ve 20. století rozšířen. Nová část zabírá přibližně stejnou rozlohu jako stará a je tvořena odděleními 23 – 40. Nalezneme v ní budovu márnice, ucelené řady hrobek, čestné hroby, současné pohřebiště, hroby zemřelých z období holokaustu a rezervní volný prostor.
Obřadní síň
Nynější budova obřadní haly byla zprovozněna v roce 1900. Postavena je na místě původní staré obřadní síně, jejíž základy byly při zemních pracích nalezeny a archeologicky zakonzervovány. Hebrejský nápis na jejím průčelí z Parku Richarda Federa zní: „Toto je brána do domu, kde se setká všechno živé“. Nápis je vytvořen z žalmu 118:20 a knihy Jóbovy 30:23. V předsálí byly zazděny čtyři zlomky náhrobků z přelomu 14. a 15. století, pocházející ze zrušeného hřbitova ve městě.
Budova TIC
Budova byla postavena současně s novou obřadní halou v místě bývalého domku hrobníka. S největší pravděpodobností se prvotně jednalo o dočasnou márnici s místností rituální očisty a bytem hrobníka, než byla vystavěna márnice nová. Po vybudování nové márnice byl domek upraven na byt zahradníka. Postupem času potřeba profese zahradníka zanikla a budova byla pronajata.
Z prostředků židovské obce byl v roce 2010 domek stavebně upraven na Turistické informační centrum. Chloubou je přednáškový sál, v němž je stálá výstavka předmětů judaismu, starých synagogálních opon a starobylých náhrobků ze zrušeného hřbitova, zapůjčených z lapidária MuMB. Jeden z vystavených náhrobků byl před několika lety překvapivě nalezen i v oddělení 12 na tomto hřbitově.
Regionální TIC Židovské obce Brno je jediné centrum tohoto zaměření v ČR. Z dotace Regionálního operačního programu Jihovýchod, s finanční spoluúčasti židovské obce, bylo za 3 mil. Kč technologicky vybaveno.
Márnice
Budova márnice byla zprovozněna v roce 1911. Vystavěna byla velkolepě a stále splňuje veškeré hygienické normy. Má samostatnou oddělenou místnost, v níž se provádí rituální očista zemřelých – tahara. Na stěnách jsou zavěšeny cenné rukopisné texty modlitby Zain adar, česky Sedmý adar. Hlavní kovový lustr nese nápis: „Duše je svíce Hospodinova“.
V hale márnice bylo v době, kdy židovská obec čítala dvanáct tisíc členů, zřízeno pět žulových stolů, na kterých spočívala těla zemřelých, než byla rituálně očištěna a vložena do rakví. V současnosti zbyl pouze jediný. Ze dvou desek stolů byl na hřbitově vztyčen památník obětem holokaustu.
Závěr
Státem chráněná kulturní památka, židovský hřbitov v Brně-Židenicích, je největším židovským hřbitovem na Moravě a ve Slezsku. Je nejstarším brněnským hřbitovem, přestože mezi židovskými hřbitovy se řadí mezi nejmladší.
V zástavbě městské části Židenic tvoří největší ucelenou udržovanou plochu zeleně. Pro svůj přírodní ráz a unikátní atmosféru je vyhledáván četnými návštěvníky, kteří při rozjímání na lavičkách nacházejí klid a pohodu.
Židovská obec Brno každoročně na údržbu a zvelebování hřbitova vynakládá ze svých zdrojů nemalé finanční prostředky. Za podpory grantu Regionálního operačního programu Jihovýchod byly v letech 2011 až 2013 v objemu 10 mil. Kč obnoveny všechny tři budovy, jejichž autorem je pravděpodobně Josef Nebehosteny. Současně byly vyměněny inženýrské sítě a položena nová dlažba na nádvoří, včetně restaurování všech kovaných bran a mříží.
Náklady na údržbu a zvelebování pomáhají nést také další instituce, společnosti i jednotlivci, jejichž seznam je zveřejněn na pamětní tabuli na nádvoří.
Židovský hřbitov právem patří mezi nejkrásnější památky města Brna a městské části Židenice.
Židovské osobnosti Brna 20.století
Zákony, kterými byla koncem 40. a pak na konci 60. let 19. století legislativně završena emancipace Židů v Rakousku-Uhersku, vedly k rušení ghett a výraznému pohybu židovského obyvatelstva. Jedním z cílů židovské migrace bylo i Brno, dynamicky se rozvíjející průmyslové centrum Moravy (v roce 1848 žilo v Brně jen 445 židovských obyvatel, v roce 1921 však již 10 866, což je 30% všech moravských Židů).
Synagoga na Dornychu
Židovští obchodníci, podnikatelé a průmyslníci se významným způsobem podíleli na budování „moravského Manchesteru“, jak se Brnu přezdívalo pro v Rakousku – Uhersku mimořádnou koncentraci textilního průmyslu. Pochopitelně jejich vliv přesahoval i do oblasti kulturní a společenské. Skutečně zakladatelskými osobnostmi v tomto období byly rodiny Löw-Beerů (textilní průmysl), rodina Gomperzů (textilní průmysl a bankovnictví), bratři Popperové (obuvnictví) či Filip Porges, spoluzakladatel Královopolské strojírny.
Z postav vědeckého, kulturního a společenského života musíme zmínit Ferdinanda von Hebru (1816-1880), zakladatele kožního lékařství, Heinricha Landesmanna (Hieronyma Lorma) (1821-1902) – autora prstové abecedy pro hluchoslepé, houslového virtuóza a skladatele Heinricha Wilhelma Ernsta (1814-1865), Aloise L. Jeitelese (1794-1858), dramatika a lékaře (Ludwig van Beethoven zhudebnil jeho cyklus písní Vzdálené milé), historika Bertholda Bretholze (1862 – 1936) dlouholetého ředitele Moravského zemského archívu v Brně a také moravského zemského rabína Barucha Jacoba Placzka (1834-1922).
Ve 20. století a zejména v období meziválečného rozvoje mladé Československé republiky se v Brně narodilo nebo s ním spojilo svůj život a kariéru nepřeberné množství postav, z nichž se nemálo uplatnilo i v mezinárodním měřítku.
Připomeňme stručně aspoň některé z nich:
Podnikatelé a mecenáši
Arnold Skutetzky (1850-1936) – továrník, sběratel, mecenáš
Narodil se 29. prosince 1850 v rodině textilního podnikatele v Lomnici u Tišnova. Otec Ignaz s rodinou záhy přesídlil do Brna, kde Arnold navštěvoval reálné gymnázium a ve studiích pokračoval na Obchodní akademii v Praze, kde přišel u svého bytného do styku se sběratelstvím. Následoval obchodní pobyt v Paříži, poté studij
ní cesty po Rakousku, Německu, Švýcarsku a Itálii. S omezenými finančními prostředky nakupuje první grafické listy, základ budoucí sbírky starých mistrů. Díky vlastnímu úspěšnému podnikání, konkrétně prosperující továrně na klobouky v Rajhradě, rozšiřuje svou sbírku o obrazy.
Po smrtí jediné dcery Theresy (1900) se Skutetzky uzavřel před okolím a jedinou jeho radostí se stalo sběratelství. Poprvé svou sbírku představil veřejnosti v roce 1910 v Muzeu umění a řemesel arcivévody Rainera (nyní Moravská galerie) v Brně. Konec I. světové války a rozpad tradičních trhů znamenal svízelnou finanční situaci, kterou musel řešit rozprodejem své unikátní sbírky. V roce 1923 přijal nabídku Moravského zemského muzea, ovšem pod podmínkou zpřístupnění tohoto souboru v obrazárně široké veřejnosti. Získané peníze investoval Arnold Skutetzky do nákupu zámečku v Řečkovicích, kde umístil kolekce medailí a mincí, porcelánu a miniatur i sbírku kreseb, kterou ještě příležitostnými nákupy doplňoval.
Aktivně se podílel na kulturním životě Brna jako člen mnoha spolků, prostory svého zámečku poskytl např. pro stravování nemajetných dětí. Po smrti manželky nabídl druhou část své sbírky Zemi moravskoslezské, včetně finančních prostředků, ze kterých měla být financována nadace na podporu kulturních a sociálních aktivit českých, německých a židovských spolků. Zemřel 16. prosince 1936. Sbírka Arnolda Skutetzkého významně obohatila obrazárnu Moravského zemského muzea v Brně; dnes je součástí sbírkového fondu Moravské galerie v Brně.
Dominik Morgenstern (1875 – 1942)
zakladatel prvního kina v českých zemích
Narodil se 9. června 1875 v Brně – Králově Poli. Svou kariéru zahájil nejdříve jako majitel reklamní kanceláře, posléze přesedlal (v roce 1901) na filmovou branži. Vlastnil kočovné kino, z něhož vytvořil stálý „kamenný“ biograf slavnostním otevřením 8. června 1907. Zasloužil se tedy o první kino v českých zemích (v Praze ho následoval Viktor Ponrepo až 15. září 1907) pod názvem „The Empire Bio Co.“ Sídlilo na tehdejším Velkém náměstí (dnes nám. Svobody) a později bylo přejmenováno na Central.
Síť biografů posléze rozšířil ještě před I. světovou válkou o kino Apollo (později Čas), v roce 1928 pak vybudoval v paláci Morava jeden z nejmodernějších kinosálů v republice – kino Kapitol, jehož vedení svěřil synovi Janovi. Angažoval se také jako vydavatel filmového magazínu Anzeiger für die gesamte Kinematographen – Industrie, krátce vlastnil i filmovou půjčovnu Apollo – Film – Verleih.
Za okupace byl zatčen již v roce 1939. Dne 28. ledna 1942 byl zařazen do transportu U do Terezína, odtud byl deportován do vyhlazovacího tábora Sobibór, kde zahynul. Syn Jan (nar. 1898) svého otce následoval 31. března téhož roku, aby svou životní pouť ukončil tamtéž.
Kino Central na nám. Svobody, založené D.Morgensternem
Edmund Rosenberg (1874–1944)
místopředseda Brněnské měšťanské střelecké společnosti
Edmund Rosenberg se narodil v Brně 6. ledna 1874. Po celý svůj život byl obchodníkem, do dějin města se ovšem zapsal hlavně jako dlouholetý místopředseda Brněnské měšťanské střelecké společnosti, která byla založená již koncem 17. století. Majetkem společnosti byla nová střelnici v Brně – Pisárkách s přilehlým parkem a restaurací a zde se pořádaly známé střelecké soutěže.
Edmund Rosenberg patřil k výborný střelcům společnosti a v letech 1911 – 1912 se stal také „Králem střelců“. Společnost patřila hlavně za první republiky k nejznámějším brněnským německým spolkům s několika sty členů. Koncem třicátých let po vzniku tzv. druhé republiky bylo 25. února 1939 z této organizace vyloučeno 50 členů židovského původu, včetně Edmunda Rosenberga. Jeho manželka Leopoldína nebyla židovského původu a protože se tedy jednalo o smíšené manželství, byla jejich dcera Marie zachráněna před deportací do vyhlazovacího tábora a synovi Hugovi se ještě před okupací podařilo emigrovat do Velké Británie.
Edmund Rosenberg zemřel v Brně 13. února 1944 a byl pohřben na brněnském židovském hřbitově. Jeho zeť Bedřich Neubauer byl 2. dubna 1942 deportován transportem Ah do Terezína a odtud dále do Osvětimi, kde zahynul 28. října 1944.
Umělci
Erich Wolfgang Korngold (1897-1957) – hudební skladatel
Erich Wolfgang se narodil 29. května 1897 v Brně. Jeho otec Julius pracoval jako advokát a zároveň jako novinář v deníku Wochenblatt, v roce 1901 dostal nabídku z vídeňského listu Die Neue Freie Presse, takže se celá rodina stěhovala do Vídně.
Malý Erich projevoval již jako dítě značný hudební talent, v jedenácti letech složil své první dílo pro klavír, pantomimu Sněhulák, která byla v roce 1910 nastudována dvorním baletem s velkým úspěchem. O rok později byl Sněhulák proveden i v Brně. Erich studoval vídeňskou konzervatoř a věnoval se téměř výlučně instrumentální tvorbě. V roce 1916 zaznamenaly velký ohlas jeho dvě operní jednoaktovky Polykratův prsten a Violanta. Po mnichovské premiéře je uvedlo i městské divadlo v Brně. To uvedlo v roce 1922 i jeho nejznámější operu Mrtvé město. V roce 1917 dirigoval ve vídeňské Dvorní opeře obě své jednoaktovky (hostujícím dirigentem byl také v Brně v sezoně 1929 – 30).
Působil jako dirigent, pianista a skladatel, přednášel teorii a dirigování na vídeňské Státní akademii, dirigoval ve státní opeře. V roce 1926 byl vyznamenán Cenou města Vídně. Byl také jmenován profesorem dirigování a hudební vědy na vídeňské Státní akademii. V roce 1929 ho vyzval Max Reinhardt ke zpracování scénické hudby k filmu Sen noci Svatojánské. Hned napoprvé sklidil skladatel mimořádný úspěch a získal tak další nabídky, mimo jiné z Holllywoodu.
V roce 1934 odchází Korngold do USA, kde ve studiu Warner Bros. vytvořil na 17 kompozic pro filmy. Dva z nich, Nepřátelský Anthony (1936) a Dobrodružství Robina Hooda (1938), obdržely za jeho hudbu cenu filmové akademie, legendárního Oscara. Od roku 1938 se věnoval pouze filmové hudbě, po válce se ovšem k symfonické hudbě vrátil slavným Houslovým koncertem a dílem Téma a variace pro orchestr. Umělecký návrat do Evropy se ovšem nepovedl a tak se v roce 1955 definitivně vrací do USA. Také tam zůstal v paměti současníků hlavně jako autor filmové hudby. Zemřel 29. listopadu 1957 ve věku 60 let na následky mozkové příhody.
Hugo Haas (1901-1968) – herec a režisér
Narodil se 18. února 1901 v Brně v rodině obchodníka s obuví Zikmunda Haase. Starší bratr Pavel se vydal na dráhu hudebního skladatele a mladší Hugo jej následoval. Nejdříve studoval zpěv na brněnské konzervatoři, v 19-ti letech ho ale zlákala nabídka do brněnského Národního divadla, kde působil mezi léty 1920 – 1922. Poprvé se objevil jako Harala, horní chlapec v Mahenově Jánošíkovi (premiéra 23. srpna 1920) , ale hrál také v Čapkových hrách Ze života hmyzu (role Otakárka a Druhého slimáka) nebo R.U.R. (Třetí robot).
Po mnoha epizodních rolích zkusil štěstí v Moravské Ostravě (v letech 1923-1924) a Olomouci, ale až v novém pražském divadle Komedie mohl uplatnit svůj mnohostranný talent. Tam si jej všiml i šéf Divadla Na Vinohradech Jaroslav Kvapil a nabídl mu angažmá. Do roku 1930, kdy se Hugo Haas stává členem činohry Národního divadla, vyzrál od milovnických rolí k charakternímu dramatickému herectví. V Národním divadle působil až do roku 1939, hrál v inscenacích režisérů Karla Hugo Hilara, J. Frejky a K. Dostala. Jeho poslední rolí byla v roce 1939 postava ředitele Busmana v Čapkově R.U.R.
Samozřejmě si jej všiml i film, prvním velkým úspěchem byla postava fotbalového fanouška Richarda Načeradce v přepisu Poláčkových Mužů v ofsajdu. Následovaly filmy jako Velbloud uchem jehly (Filmová státní cena 1937), Kvočna, Jedenácté přikázání, Dům na předměstí, Poslední muž, Kde se žebrá, Život je pes, Mravnost nade vše a další. Některé snímky i režíroval, nejznámější je jeho vlastní adaptace Čapkovy divadelní hry Bílá nemoc z roku 1937, kde si také sám zahrál ústřední postavu dr. Galéna.
V roce 1939 dostal z rasových důvodů výpověď z Národního divadla a přes Francii, Španělsko a Portugalsko prchá i s manželkou Bibi do USA (syna Ivana zanechal u bratra Pavla). Zde se vrhá do divadelní práce, hraje v inscenaci E. Piscatora Vojna a mír, v Brechtově Galileovi vytvoří postavu Papeže. Ve filmu Days of Glory ztělesní po boku slavného amerického herce Gregoryho Pecka postavu ruského partyzána. Ve filmu se začíná kromě herectví věnovat producentské práci – prvním počinem byl vlastní přepis Koptova Hlídače č. 47 pod názvem Pick up.
V zahraničí natočil téměř 50 filmů, po krátkém pobytu v Itálii se v roce 1961 usazuje ve Vídni. Ještě v roce 1963 navštívil ČSR, bohužel nemoc (astma) už mu neumožnila navázat ve své vlasti na umělecké úspěchy. Umírá 1. prosince 1968 ve Vídni a podle vlastního přání byla později urna s jeho popelem uložena na brněnském židovském hřbitově.
Pavel Haas (1899-1944) – hudební skladatel
Narodil se 21. června 1899 v Brně a od dětství tíhnul k hudbě, proto přerušil studia na reálném gymnáziu a nastoupil do hudební školy Besedy brněnské. V roce 1919 byl přijat rovnou do 3. ročníku brněnské konzervatoře – jeho pedagogy zde byli kromě Leoše Janáčka i Jan Kunc a Vilém Petrželka.
Po absolutoriu v roce 1921 pokračoval ještě rok u Leoše Janáčka ve studiu kompozice na mistrovské škole pražské konzervatoře. Jako jeho opus 1 se uvádí cyklus Šest písní v lidovém tónu (1918 -1919). Z dob studií pochází ještě 1. smyčcový kvartet, několik úprav lidových písní, ale také nedokončený pokus o operu a dnes ztracená scénická hudba k dramatu Karla Čapka R.U.R. V brněnské inscenaci se hrála roku 1921 a Pavel Haas zde byl uveden pod pseudonymem H. Pavlas. Z této doby pocházejí také Čínské písně op. 4 pro alt a klavír.
Po krátkém působení v otcově obchodě se stává korepetitorem brněnského divadla, začíná sám učit, je hudebním referentem Národních novin i Národních listů a hlavně se prosazuje jako skladatel. Píše scénickou hudbu k divadelním hrám i filmům (např. bratrovi Hugovi do filmu Život je pes). Vrcholem jeho předválečné tvorby se stala bezpochyby tragikomická opera o 3 dějstvích Šarlatán (na vlastní text, premiéra v Brně 2. dubna 1938), za kterou obdržel cenu Smetanovy nadace.
Svou velkou Symfonii již dokončit nestihl, naposledy veřejně zazněla jeho hudba v Českém rozhlase 28. ledna 1939 (pásmo lidových písní Od večera do rána). Pak už přichází okupace a Haasovým se nedaří emigrovat. Pavel Haas je dne 2. prosince 1941 převezen transportem G do Terezína. Zde se jako tvůrce i organizátor podílel na kulturním životě: ještě zkomponoval pro mužský sbor Al s´fod – Nenaříkej na hebrejský text, Studii pro smyčcový kvartet a Čtyři písně na slova čínské poezie pro bas a klavír. Koncem března 1942 přibyl do terezínského ghetta také jeho 71-letý otec Zikmund Haas, který zde 13. května 1944 zemřel. O necelého půl roku se naplnil osud i jeho staršího syna: Pavel Haas byl 16. října 1944 transportem Er-1231 odvezen do Osvětimi, kde o den později zahynul v plynové komoře.
Ludwig Blum (1891-1974)- malíř
Narodil se 24. července 1891 v Líšni u Brna, pocházel z deseti sourozenců. Navštěvoval českou obecnou školu, poté pokračoval na německém gymnáziu. Od roku 1911 studoval malířství na vídeňské Akademii v ateliéru Davida Kohna, po I. světové válce, které se aktivně zúčastnil na frontě (získal medaili za statečnost), pokračuje ve studiu na pražské Akademii u profesora F. Thieleho.
Po absolutoriu v roce 1920 se vydal na studijní cesty po Evropě, v květnu 1923 zakotvil v Jeruzalémě. Již v roce 1924 měl v Davidově věži první výstavu. Palestina mu učarovala na celý život, maloval kolorit trhů, krajinu i obyvatele. V roce 1925 vystavoval v Brně a díky prodeji všech obrazů byl i s rodinou na delší čas existenčně zajištěn. V roce 1930 vystavuje v Praze na Výstavě židovských umělců 19. a 20. století v paláci Fénix; dále rovněž v Berlíně, Paříži a Bratislavě.
Osudovým se stává setkání se zakladatelem Biblického muzea v Brně, profesorem Msgr. Antonínem Bartošem v Jeruzalémě, který jej v roce 1936 požádal o namalování obrazu Svatého města. Blum vytvořil monumentální dílo (200 x 800 cm) „Jeruzalém z hory Olivetské“. Po zrušení Biblického muzea i augustiniánského kláštera zůstal obraz v přízemní chodbě, kde setrval až do obnovení kláštera v roce 1991. Tehdy byl přenesen do Kapitulní síně, kde je nyní zpřístupněn veřejnosti.
V roce 1937 pobýval Blum v Brně naposledy, v květnu 1939 přijal palestinské státní občanství a do své vlasti se již nikdy nevrátil. Vynikající obrazy Ludwiga Bluma, zejména nesčetné motivy Jeruzaléma, zdobí stovky galerijních, muzejních i soukromých sbírek – jeden z nich také pracovnu jeruzalémského starosty. Jako jeden z prvních občanů Jeruzaléma byl poctěn čestným uznáním Jakír Jerušalájim, Významný občan Jeruzaléma. Jeho malířské dílo přesáhlo svým významem Palestinu, před válkou slavilo úspěch v mnoha evropských městech a po válce proniklo i do USA. Ludwig Blum zemřel 28. července 1974.
Anna Ticho (1894-1980) – malířka
Narodila se v Brně na Zelném trhu 27. října 1894. Již v 15 letech studuje malířství ve Vídni u profesora Nowaka, setkává se zde s díly Kokoschky a Klimta, kteří ovlivní její výtvarný výraz. V 18-ti letech, v roce 1912, odchází se svým bratrancem Albertem Tichem do Palestiny, do Jeruzaléma, kde až na krátké intermezzo v Damašku (1917 – 1919) zůstane až do své smrti.
V roce 1924 si již manželé Tichovi kupují dům v Jeruzalémě, známý dodnes jako „Ticho house“. Dr. A. Ticho v něm provozoval oční ordinaci a své služby poskytoval bohatým i chudým. Anna pracovala v ordinaci, ale okouzlena krásou okolní přírody, často vyrážela kreslit do jeruzalémských kopců. Jak sama říkala: „nemusím hledat krajinu, krajina si najde mě.“ Prvními obrazy byly drobné kresby a akvarely Jeruzaléma a okolí, v roce 1930 se uskutečnila první výstava doma zároveň s výstavou v Quatre Chemins gallery v Paříži.
Roku 1935 se Anna Ticho stává jedním ze zakladatelů umělecké akademie New Bezalel School v Jeruzalémě. V letech 1949 a 1953 měla samostatnou výstavu v prostorách její galerie. Cestuje po Evropě i Spojených státech, jejich dům se stal centrem společenského života v Jeruzalémě. V roce 1960 Albert Ticho umírá, utichá i společenský ruch a Anna se o to víc věnuje výtvarné činnosti. V roce 1965 je oceněna cenou Města Jeruzaléma za umění, následují ocenění v letech 1970, 1975 a krátce před smrtí v roce 1980 je nominována na Izraelskou cenu za malbu.
Umírá 1. března 1980. Dům i se svou bohatou uměleckou sbírkou, včetně svých obrazů a obsáhlou sbírku judajik svého manžela, odkázala městu Jeruzalém. V dnešní době slouží „Ticho house“ jako pobočka Národního izraelského muzea, v patře je malá galerie s místností s psacím stolem dr. Alberta Ticha, v přízemí je restaurace s kavárnou, obklopená nádhernou zahradou.
Pamětní deska Anny Ticho na Zelném trhu v Brně
Otto Ungar (1901-1945) – malíř, grafik
Narodil se 27. listopadu 1901 v Brně, které vyjma pražských studií na Akademii výtvarných umění (v letech 1924 – 26) a tragické anabáze v nacistických koncentračních táborech neopustil. Po absolutoriu brněnské reálky pokračoval na Akademii v ateliéru prof. Františka Thieleho, kde získal pevné základy kresby, tak charakteristické pro jeho pozdější výtvarný výraz. Díky sblížení s generačně starším Willi Nowakem sdílel společné zaujetí pro francouzské impresionisty, což ho později od obdivu k dílu Paula Cézana dovedlo až k lyricky odlehčenému chagallovskému stylu, zejména v pozdějších pracích z prostředí terezínské Malé pevnosti.
Po studiích v Praze nastoupil v v roce 1927 v Brně jako středoškolský profesor kreslení a deskriptivní geometrie na židovském reálném gymnáziu. Veškerý svůj volný čas věnoval volné tvorbě, ale jeho osobní skromnost a záměrné vyhýbání se společenskému ruchu způsobily, že do vypuknutí II. světové války bylo jeho dílo známé jen v okruhu nejbližších přátel. Do roku 1938 prezentoval své dílo souhrnně jen na dvou výstavách, a to v rodném Brně a Moravské Ostravě.
V lednu 1942 byl s celou rodinou deportován do terezínského ghetta, kde okamžitě splynul se skupinou výtvarníků, z nichž nejvíce vyčníval právě svým ryze malířským projevem. Jeho uchopení každodenní úděsné reality, zobrazení dramatičnosti okamžiku, kde se realita stává až neskutečným přeludem, hovoří dodnes nesmírně emotivně. Stejně zásadní byly i jeho portréty židovských spolutrpitelů. V polovině roku 1944 byl i s rodinou převezen na Malou pevnost odkud v říjnu 1944 pokračuje do Osvětimi. V lednu 1945 nastoupil pochod smrti do Buchenwaldu, aby se zde s podlomeným zdravím dočkal osvobození. Umírá v nemocnici v Bleikenhaimu u Výmaru 25. července 1945. Ungarův talent byl posmrtně objeven a doceněn v roce 1946 soubornou výstavou ve Státním židovském muzeu.
Walter Taub (1907-1982) – herec
Narodil se v Brně 18. června 1907 do rodiny sociálně demokratického politika Siegfrieda Tauba, poslance parlamentu v letech 1925 – 1939. V roce 1925 odmaturoval na gymnáziu a zamířil studovat právnickou fakultu, kterou ovšem po několika semestrech opustil. Pak už jeho cesta vedla přímo do brněnského Německého divadla, kde hostoval až do roku 1927, kdy dostal svoje první profesionální angažmá v Německém divadle v Moravské Ostravě, kromě herectví zde pracoval i jako dramaturg a nápověda. Objevoval se na německých scénách v Teplicích, Karlových Varech či Vídni, přispíval kritikami do listu Der Montag, v letech 1931-1939 působil jako herec a režisér v Novém německém divadle v Praze. Angažoval se i v levicovém Klubu českých a německých divadelních pracovníků. Díky svým jazykovým schopnostem (ovládal češtinu, němčinu, angličtina a švédštinu) hrál v česky i německy mluvených filmech např. ve snímku Polibek ve sněhu (1935) hrál v české i německé verzi, v Burianově komedii Pobočník jeho výsosti (1933) pouze v německé.
V roce 1939 na poslední chvíli opouští vlast spolu s otcem a přes Polsko míří do Švédska. Zde se zpravodajsky angažoval v protinacistickém odboji, pořádal literární pásma pro emigranty, na nátlak Německa byl dokonce krátce internován. Spolupracoval i s dramatikem Bertoldem Brechtem. Po osvobození zůstal ve Švédsku jako zpravodaj Československé tiskové kanceláře /ČTK/, ovšem v roce 1948 byl vyhoštěn za činnost ve prospěch Sovětského svazu. V roce 1951 byl z ČTK propuštěn a působil v Československých cirkusech, varieté a lunaparcích ve funkcích od náměstka ředitele po krmiče lvů.
V roce 1953 se opět vrací k divadlu jako režisér a herec na scénu ve Varnsdorfu. Nejdelší angažmá získal v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze (1954-1971). Pohostinsky vystupoval na scénách v Berlíně, Mnichově či Hamburgu, v letech 1978 – 1982 byl členem vídeňského Burgtheateru. Během své kariéry vytvořil nespočet velkých divadelních rolí, ve filmech to pak byly spíše drobné úlohy (např. Smrt si říká Engelchen, Kdo chce zabít Jessii?). Věnoval se překladu, účinkoval i v rozhlase a např. na gramofonové desky namluvil v němčině Osudy dobrého vojáka Švejka. Zemřel 30. září 1982 ve Vídni.
Ernst Weiss (1882 – 1940) – spisovatel
Tento prozaik, dramatik a lékař se narodil v Brně 28. srpna 1882 jako druhý syn obchodníka se sukny Gustava Weisse. Záhy přišel o otce a tato ztráta jej zasáhla natolik, že ji celoživotně řeší i ve svých pozdějších, zejména exilových dílech. Po maturitě na II. německém gymnáziu v Brně studuje medicínu v Praze a ve Vídni, kde v roce 1908 promuje. Působil na různých klinikách a ve Vídni se seznámil s místními literárními kruhy. Plícní choroba jej donutila vzdát se chirurgie a v letech 1912-13 pracoval jako lodní lékař. V té době publikuje v nakladatelství S. Fischer svůj první román Die Galeere (česky Galeje) z lékařského prostředí – morfinistický lékař se zde pokouší svou citovou chudobu kompenzovat vědeckou činností. Témata psychických problémů a obsesí, jakož i medicína jako rámec, se budou vyskytovat v celém jeho díle. První světová válka je zastihla jako plukovního lékaře na východní frontě. Válečné hrůzy zpracoval v roce 1919 v románu Mensch gegen Mensch (česky Člověk proti člověku).
Po válce Weiss pokračoval v práci v oboru v Praze, kde v roce 1920 definitivně opustil své povolání lékaře a cele se věnoval pouze literatuře. Byl v kontaktu s autory „Pražského okruhu“, s Maxem Brodem, Egonem Erwinem Kischem, Franzem Werfelem a hlavně Franzem Kafkou. Žil střídavě v Berlíně a v Mnichově, ale po nástupu Hitlera k moci se vrátil do Prahy. Odtud emigroval do Paříže, kde pokračoval v literární tvorbě, ovšem už ve velkých hmotných problémech i přes podporu Stefana Zweiga či Thomase Manna. V den vstupu nacistických vojsk do Paříže, 15. června 1940 ukončil Ernst Weiss svůj život sebevraždou. Jeho souborné dílo zahrnuje 16 románů, 3 dramata, povídky, básně a eseje – nejznámější je zřejmě za jeho života publikovaný román Georg Letham, lékař a vrah (1931) a pak v pozůstalosti nalezený Der Ausgenzeuge (česky Očitý svědek), vydaný v roce 1963 (česky 1968). Hlavním hrdinou tohoto díla je lékař, který vyléčí psychopata Hitlera a umožní mu tak politickou kariéru. Weissovo dílo charakterizuje hluboké humanistické cítění autora a jeho starost o duševní zdraví jedince i světa. Jeho sympatie patří bezmocným a utlačovaným.
Franz Friedrich Grünbaum (1880-1941) – herec, kabaretiér
Narodil se 7. dubna 1880 v Brně v rodině pojišťovacího agenta. Po absolutoriu Prvního německého gymnázia pokračoval ve studiu ve Vídni na právnické fakultě. V roce 1905 přichází s prvním textem šansonu „Klein Elschen und die Viere“, o rok později byl angažován jako konferenciér v novém vídeňském kabaretu Hölle. Zde uvedl svou operetní prvotinu, jednoaktovku „Phryne“ (spolu s Robertem Bodanzkym a hudbou Edmunda Eyslera). Následují další libreta k populárním operetám, angažmá v berlínském kabaretu Chat noir, v roce 1910 pak návrat do Vídně.
O čtyři roky později konečně přechází do Biercabaret Simplicissimus (Simpl), kde uvádí se spoluautorem Wilhelmem Sterkem vlasteneckou veselohru „Sturmidyll“ (Idyla při útoku). V roce 1915 se dobrovolně hlásil do armády a zapojil se bojů na italské frontě, v roce 1919 ovšem s válkou zúčtoval v sešitech „Vom seligen Zensor“. V témž roce se potřetí oženil s Elisabeth (Lilly) Herzlovou. Od 20. let Grünbaumova kariéra nabrala na obrátkách. V roce 1923 se stal ředitelem kabaretu Hölle, vystupuje ve dvojici s Karlem Farkasem, spolupracuje s berlínským kabaretem KadeKo (Kabaret der Komiker), kde zaujala jeho revue „Hallo, hier Grünbaum!“ se šlágrem „Ich hab das Fraul´n Helen´ baden sehn“ (u nás známo pod názvem „Já viděl Helenu v bazénu…“). Přispíval do vídeňských listů, byl iniciátorem „Manifestace za duchovní Vídeň…“ v listu Arbeiter-Zeitung ze dne 20. dubna 1927. V roce 1929 hostoval v českých lázních. V letech 1931-1932 hrál v 10 zvukových filmech a vytvářel revuální programy pro kabarety.
V roce 1937 účinkoval na Světové výstavě v Paříži. 29. února 1938 mělo premiéru poslední představení společné revue v kabaretu Simpl, v březnu téhož roku (po anšlusu Rakouska) byl při pokusu o útěk do Československa zatčen gestapem, 24. května deportován do koncentračního tábora v Dachau, v září odeslán do Buchenwaldu a v říjnu 1940 zpět do Dachau, kde umírá 14. ledna 1941. Manželka Lilly zahynula 9. května 1942 ve vyhlazovacím táboře v Sobiboru. Franz Friedrich Grünbaum byl ve své době hvězdou operety a později zejména satirického kabaretu, kterému svým uměním vtiskl nezaměnitelnou tvář a tento žánr v německy mluvícím prostředí doslova definoval.
Viktor Oppenheimer (1877 – 1942) – sochař, medailér
Narodil se 2. května 1877 v Rousínově v německé židovské rodině. Po maturitě v Brně pak ještě dva roky (do roku 1897) pokračoval na průmyslové škole. Výtvarné školení dostal na uměleckoprůmyslových školách ve Vídni, v Düsseldorfu a v Mnichově. Po návratu do Brna v roce 1905 začínal jako učitel kreslení, odtud zamířil do Šumperka, aby opět skončil v Mnichově. Již v roce 1911 obdržel Poellathovu cenu za vynikající výsledky v medailérské tvorbě.
Po vzniku Československé republiky se vrátil do vlasti a po vystřídání několika míst asistenta kreslení stál u zrodu Školy uměleckých řemesel (1924), kde byl jmenován prvním profesorem modelování. Oppenheimer se soustavně účastnil brněnského uměleckého života. Byl členem většiny uměleckých spolků ve městě, ve Sdružení německých výtvarných umělců Moravy a Slezska „Scholle“ byl členem výboru. Přednášel o umění nejen v Brně, ale i v Olomouci nebo Moravské Ostravě, obesílal výstavy v ČSR nebo v Německu (1931). Publikoval v časopisech Bytová kultura a Tagesbote. Ve své tvorbě se orientoval zejména na reliéfní tvorbu, v roce 1936 vystavoval např. bustu T. G. Masaryka. Důležitým prvkem jeho díla jsou i portrétní medaile a plakety, na nichž kromě osobností světových zobrazil i přední zástupce brněnského kulturního a vědeckého života (prof. Karel Absolon, arch. Ernst Wiesner a další).
Významným způsobem se prezentoval i jako sběratel – výjimečná byla jeho kolekce orientálního umění, která se dochovala se a nyní je součástí sbírek Moravské galerie. V roce 1938 byl Oppenheimer penzionován, 28. ledna 1942 pak i se svou ženou Eliškou odtransportován do Terezína. V říjnu 1942 byl odvezen do Osvětimi, kde umírá v plynové komoře, přesné datum úmrtí je neznámé. Velká část jeho díla byla za války nacisty zničena.
Bruno Beran (1888 – 1979) – malíř
Narodil se v roce 1888 v Brně v rodině textilního podnikatele, dodavatele uniforem c.a k. rakouské armády. Kromě výtvarného talentu se u něj záhy projevil i talent hudební (byl výjimečným houslistou), nakonec ale dal přednost studiu malířství ve Vídni. Zde se seznámil se svou nastávající ženou Irenou, studentkou konzervatoře a rovněž brněnskou rodačkou. Po sňatku přesídlili společně do Mnichova, posléze do Paříže, kde Beran krátce studoval u Clauda Moneta a získal charakteristický impresionistický rukopis.
Po vypuknutí I. světové války narukoval, ale po několika měsících se pro zdravotní neschopnost vrátil do rodného Brna. Tvořil střídavě v Paříži, kromě portrétů maloval i náboženské výjevy, účastnil se výstav brněnského Sdružení německých výtvarných umělců Moravy a Slezska. Poté, kdy hospodářská krize připravila v roce 1929 otce o rodinný podnik, odešel poprvé do Španělska, kde konkrétně na Ibize prožil 3 roky intenzivní výtvarné práce. Tehdy již byl vyprofilován jako žádaný portrétista a krajinář, některými kritiky přirovnáván k Degasovi.
Po vypuknutí španělské občanské války manželé Beranovi i s dětmi odchází do Velké Británie. Poté se vrací do Paříže, ale po její okupaci nacisty musí znovu uprchnout přes Pyreneje do Portugalska a odtud do New Yorku. Do roku 1950, kdy Bruno Beran získal americké občanství, se živil jak se dalo, ovšem díky jeho portrétní bravuře záhy získal zakázky z okruhu washingtonského diplomatického sboru. Téměř do své smrti 27. června 1979 v Palma de Malorca byl umělecky aktivní a jeho odkaz představuje i přes téměř kompletně ztracená raná díla z prvního pařížského pobytu významnou etapu dějin moderního umění.
Architekti
Ernst Wiesner (1890-1971) – architekt
Pamětní deska E. Wiesnerovi v Brně
Narodil se 21. ledna 1890 v Malackách v rodině papírníka. Na přelomu století se rodina přestěhovala do Brna, kde Ernst zahájil studia na Zemské vyšší reálné škole, později přestoupil na Vyšší průmyslovou školu, obor stavební. Po maturitě odešel do Vídně, kde po roční epizodě na stavební škole místní techniky přechází na Akademii výtvarných umění do Mistrovské školy architektury, kterou zakončil v roce 1913. To už má za sebou první realizaci – přestavbu Kellnerovy vily v Rosicích. Do vypuknutí I. světové války zůstal jako asistent v ateliéru Friedricha Ohmanna, v letech 1914 – 1918 sloužil v rakousko-uherské armádě v hodnosti poručíka. Po ročním působení na ministerstvu války se vrátil do Brna a otevřel si vlastní projekční ateliér.
První zásadní realizací v duchu moderních trendů je „Gutmannův dům“ – činžovní vila v Údolní ulici a přestavba domu pro administrativní účely pro téhož investora. Následují v roce 1920 návrh zastavění bloku mezi Mozartovou a Beethovenovou ulicí, na jejichž základě zde postavil v letech 1921-1923 budovu Moravské zemské životní pojišťovny a v letech 1923-1925 budovu České banky Union. V roce 1925 vyhrál soutěž na stavbu městského krematoria, jehož realizace proběhla v letech 1926 – 1930. Ve stejné době projektoval pro investora Hermínu Stiassni původně hotel, později administrativní objekt Paláce Morava v Divadelní ulici. Pro manžele Stiassni pak projektoval i rodinnou vilu v Pisárkách (1928 – 1929) známou později jako „vládní“. Spolu s Bohuslavem Fuchsem se podílel na návrhu budovy Moravské banky na nám. Svobody.
V březnu 1939 se mu podařilo z Brna uniknout před nacisty a přes Německo, Holandsko a Belgii se uchýlil do Velké Británie. V letech 1940-1943 pracoval pro Radu hrabství Cumberland (Country Council of Cumberland), v letech 1943-1945 pro československou exilovou vládu v Londýně. Po únoru 1948 začal po krátké návštěvě v ČSR učit na Škole architektury a stavebnictví v Oxfordu. Poté přesídlil do Liverpoolu, kde působil až do důchodu. V roce 1954 mu Liverpoolská univerzita udělila nejvyšší britskou poctu – titul Master of Architecture. Obnovení kontaktů s Brnem na konci 60. let 20. století už se nepodařilo realizovat. Ernst Wiesner umírá 15. července 1971 v Liverpoolu.
Otto Eisler (1893 – 1968) – architekt
Narodil se 1. června 1893 v Bystřici nad Pernštejnem, otec Theodor v roce 1896 zemřel a matka se i s pěti syny odstěhovala do Brna. Zde Otto navštěvoval českou obecnou školu (1899-1904), I. c. k. českou státní reálku na Antonínské ulici (1904-1912) a poté studoval architekturu na Deutsche technische Hochschule in Brünn. Během I. světové války studia přerušil, aby je dokončil v roce 1922. Krátce pobýval ve Výmaru a Vídni (údajně u Waltra Gropia), poté se vrátil do Brna a otevřel si zde projekční kancelář.
Společně s bratry se podílel na stavebním rozmachu Brna – nejstarší z jeho bratrů Artur založil již v roce 1919 stavební podnik, který se brzy stal jednou z největších a nejžádanějších firem v Brně (realizoval stavbu zásadních objektů brněnského funkcionalismu: Palác Morava, hotel Avion a dokonce i vilu Tugendhat). Otto do něj kapitálově vstoupil v roce 1930. V roce 1922 zakládá další z bratrů Hugo dřevařské závody, které po jeho smrti během II. světové války Otto přebírá, aby byly v roce 1948 znárodněny, stejně jako stavební firma, kterou převzal po zahynuvším Arturovi bratr Mořic.
Otto Eisler se jako architekt podílel na zásadních stavbách meziválečného období, jeho realizace se objevovaly i v respektovaných zahraničních časopisech. Vyznával racionalitu a puristický přístup, což můžeme na dochovaných stavbách ocenit ještě dnes. Zmiňme např. rodinnou vilku Dům pro dva mládence (1930), několik velmi kvalitních realizací nájemních domů na Údolní, Cejlu, Botanické či objekt synagogy na ulici Skořepka (1936). Po okupaci ČSR v roce 1939 byl spolu s bratry zatčen a krátce vězněn gestapem, poté se mu podařilo uprchnout do Norska, které ovšem bylo záhy okupováno.
Otto byl při pokusu o přechod hranic do Švédska postřelen a poté vystřídal několik koncentračních táborů, až skončil v Buchenwaldu, kde se dočkal 11. dubna 1945 osvobození. Po návratu do Brna pracoval dál ve své projekční kanceláři až do roku 1950, kdy se stal externím zaměstnancem Botanické zahrady Masarykovy univerzity (později Univerzita Jana Evangelisty Purkyně). Na sklonku života se aktivně podílel na vybudování brněnské zoologické zahrady. Zemřel 27. července 1968 v Brně. Hrob se nachází na brněnském židovském hřbitově.
Heinrich Blum (1894 – 1942) – architekt
Narodil se 16. ledna 1894 v Soběšicích u Brna. Studia zahájil na První německé reálce v Brně, pokračoval na Deutsche technische Hochschule in Brünn, kterou dokončil až v roce 1921. Na technice zůstal jako asistent a pokračoval postgraduálním studiem do roku 1925. Během studií se setkal s Adolfem Loosem, navštěvoval jeho přednášky a první práce byly ovlivněny jeho architektonickým názorem. Brzy se ale dostal k vlastnímu stylu příklonem k funkcionalismu. Jednou z prvních realizací se stalo silo maloměřické cementárny (s F. Hýblem).
Pak už následovaly na konci 20. let vily Koblitzových a Rosenbergových v Preslově ulici a vila Wittalových v Hroznové ulici, v roce 1931 Masarykova německá škola lidová na Janáčkově náměstí v Brně (nyní Přírodovědecká fakulta MU). Nájemní blok s minimálními byty (1932) na Merhautově ulici č. 13 (spoluautoři Shiram Ašer a Sikmund Kerekes) je ukázkou puristické architektury. Blum byl také spolu s Arnoštem Wiesnerem, Jindřichem Kumpoštem, Bohuslavem Fuchsem a Jiřím Krohou členem pracovního výboru Výstavy stavebnictví a bydlení, která se konala roku 1933 na brněnském výstavišti. Poslední a nejvýznamnější realizací Heinricha Bluma byla budova První moravské spořitelny v Jánské ulici, na jejímž projektu pracoval spolu s Josefem Poláškem a Otokarem Oplatkem.
Začátkem listopadu 1941 se oženil, ale již 14. dubna 1942 byl s manželkou deportován do terezínského ghetta transportem Ah a následně 27. dubna 1942 transportem Aq do polské Izbice. Z Izbice pak byli zřejmě transportováni do některého z blízkých vyhlazovacích táborů Majdanek, Belžec, Chelmno nebo Sobibór, kde byli zavražděni.
Politici
Adolf Stránský (1855 – 1931)
právník, politik, zakladatel Lidových novin
Narodil se 8. dubna 1855 v obci Habry u Havlíčkova Brodu. Po obecné škole a maturitě na premostránském klášterním gymnáziu (1873) pokračoval ve studiu práv na Karlově univerzitě. Už jako gymnazista publikoval v Národních listech a v pražské Politice. Tím a také svými otevřenými sympatiemi k mladočechům na sebe upozornil vydavatele a politika Julia Grégra. Údajně na jeho popud odešel do Brna zahájit svou advokátskou kariéru (1880) a šířit myšlenky mladočechů v konzervativním německém prostředí. V letech 1881 -1882 krátce působil ve Vídni, kde spolu s Janem S. Skrejšovským redigoval protivládní list Tribune, v němž obhajoval práva slovanských národů.
Po definitivním návratu do Brna (1886) si otevřel samostatnou advokátní kancelář. Získal si pověst vynikajícího obhájce, ovšem odmítal moravský separatismus, čímž proti sobě popuzoval část brněnské české společnosti. V roce 1882 se Stránský oženil a měl tři děti: Miladu, Jaroslava a Boženu. Zastával funkce v řadě českých spolků, od roku 1884 vydával Národní noviny, po nezdaru přichází v roce 1889 s Moravskými listy. Jejich program se stavěl proti centralizačním snahám rakouské vlády, žádal posílení autonomie a samosprávy korunních zemí a uznání českého státního práva. V roce 1891 stanul Stránský v čele Moravské strany lidové, ale jeho politická kariéra jej finančně vyčerpala natolik, že se vydání novin vzdal.
V prosinci 1893 však přišel s Lidovými novinami, s deníkem jehož prestiž rychle rostla. Současně získal i postavení vůdce české Moravy. V roce 1895 byl na Novoměstsku zvolen poslancem moravského zemského sněmu, o rok později se stal poslancem vídeňské říšské rady, což se opakovalo až do konce Rakouska-Uherska. Po sblížení s Masarykovými realisty se zcela věnoval politice a v roce 1907 předal Lidové noviny synovi Jaroslavovi (1884 – 1973), o rok později založil Lidovo-pokrokovou stranu moravskou a stal se jejím předsedou. V roce 1917 navázal spolupráci s Karlem Kramářem a už v únoru 1918 patřil k hlavním činitelům ustavení České státoprávní demokracie (později Československá národní demokracie), kam přivedl členy své Lidovo-pokrokové strany. V červenci 1918 byl jmenován členem Národního výboru.
Po vzniku ČSR byl vyslán do Revolučního národního shromáždění. V první československé vládě byl jmenován ministrem obchodu. Když v roce 1919 z vlády odešel, vedl Pražskou železářskou společnost jako její prezident. Roku 1920 byl za národní demokraty zvolen senátorem. Roku 1925 se brněnské křídlo jeho strany odtrhlo a založilo Národní stranu práce. Stránský se pak mandátu vzdal a stáhl se do ústraní. Zemřel 18. prosince 1931.
Ludwig Czech (1870-1942) – sociálně demokratický politik
Narodil se 14. února 1870 ve Lvově v rodině železničního úředníka. Po středoškolských studiích zahájil studium práv ve Vídni, v té době se rodina přestěhovala do Brna, kde také vstoupil do sociálně demokratické strany. Advokátské zkoušky složil v Curychu, po návratu do Brna si otevřel advokátskou praxi. V letech 1897–1901 redigoval německý brněnský sociálně demokratický časopis Volksfreund, od roku 1899 vedl německou část zemské organizace rakouské sociální demokracie na Moravě. Od roku 1906 byl členem městského zastupitelstva.
Po vzniku ČSR stál u zrodu Německé sociálně demokratické dělnické strany v ČSR, v parlamentních volbách v dubnu 1920 byl zvolen poslancem (byl jím až do roku 1938) a místopředsedou poslanecké sněmovny (tuto funkci zastával do roku 1925). Na podzim roku 1920 se stal prozatímním a po odchodu komunistů a založení jejich strany v roce 1921 definitivním předsedou německé sociální demokracie v ČSR. V letech 1929–1938 byl ministrem několika vlád s odpovědností za resorty sociální péče, práce a zdravotnictví. Prosazoval spolupráci českých a německých sociálních demokratů a podporoval protihenleinovskou politiku.
Po nástupu Hitlera k moci v Německu a posléze po anšlusu Rakouska se významně angažoval v pomoci uprchlíkům z těchto zemí. V březnu 1938 byl na sjezdu strany zvolen novým předsedou strany Wenzel Jaksch, Czech následně rezignoval i na funkci ministra. Po okupaci odmítl i přes nabídky ze zahraničí opustit Brno. Dne 23. března 1942 byl transportem Ad deportován do Terezína, kde ve věku 72 let zemřel 22. srpna 1942. In memoriam mu byl v roce 1992 udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy.
Vědci
MUDr. Richard Werner (1875 – 1945) – lékař onkolog
Narodil se 22. července 1875 v Jeseníku (Frývaldově). Ve Vídni vystudoval lékařskou fakultu, v letech 1901 – 1901 absolvoval vojenskou službu v posádkové nemocnici v Brně. Poté nastoupil do všeobecné nemocnice ve Vídni, kde se věnoval gynekologii a kožnímu lékařství. V Heidelbergu, kam přechází na kliniku vedenou prof. Czernym, se již zabýval ozařováním onkologicky nemocných pacientů, publikuje i první práce na toto téma. Habilitoval se v roce 1906 a profesorem se stal v roce 1912. Spoluzaložil odborný časopis Strahlentherapie, zkoumal podstatu zhoubného bujení. Začátkem I. světové války působil ve vojenské nemocnici v Moravské Ostravě, v roce 1916 se vrátil do Samaritní nemocnice v Heidelbergu jako nástupce prof. Czerného. Postupně se stal se vědeckou autoritou v oboru: v roce 1927 předsedal jako hlavní pořadatel 18. rentgenologickému kongresu ve Wiesbadenu, byl předsedou ústředního výboru pro výzkum rakoviny v Německu, dopisujícím členem argentinské společnosti pro tento výzkum, zasedal v představenstvu německé rentgenologické společnosti a pracoval na příspěvcích do učebnic na úseku terapie zářením.
Po nástupu nacistů v roce 1933 opustil Německo a ucházel se, také díky svému československému občanství o místo ředitele Domu útěchy (nyní Masarykův onkologický ústav v Brně). Jeho úspěšnou kariéru vědce i ředitele ukončil s příchodem německých okupantů březen 1939. Na vrcholu sil ve svých 64 letech musel opustit místo, 28. ledna 1942 byl deportován do Terezína. Útrapy vězení nepřežil, zemřel v ghettu 8. února 1945. V roce 2011 byl po něm slavnostně pojmenován nový pavilon Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci.
Georg Placzek (1905-1955) – fyzik
Narodil se 26. září 1905 na Velkém náměstí č. 3 (dnes nám. Svobody) jako nejstarší ze tří dětí v rodině textilního podnikatele Alfreda Placzka. Otec byl od roku 1913 majitelem textilní továrny Skene a Co. v Alexovicích. Georg od září 1918 navštěvoval Německé státní gymnázium, od roku 1924 pak pokračoval ve studiích střídavě na univerzitách ve Vídni a Praze. Jeho disertační práce byla vynikající a projevuje se zde již jeho nadání k vědecké práci, které jistě zdědil po dědečkovi z otcovy strany Baruchovi Placzkovi, který kromě úřadu moravského rabína proslul také svými styky s největšími duchy své doby (korespondoval např. s Darwinem nebo Mendelem).
První zastávkou na Placzkově vědecké pouti se stal Utrecht, kde se mu otevřela i budoucí spolupráce s Nielsem Bohrem a kvantová fyzika jako nový obor. Následují cesty po Evropě, setkání a spolupráce s nejdůležitějšími vědci té doby, s nimiž spolupracuje mnohdy jako inspirátor nových objevů. Sám vytváří teorii Ramanova rozptylu světelného záření, působí v Sovětském svazu, odkud si přiváží skepsi ke stalinské diktatuře, kterou později významně ovlivní tvůrce americké atomové bomby.
V roce 1939 se stal katalyzátorem několika zásadních objevů nukleární fyziky, z nichž asi nejdůležitější je objev experimentu, který dokazuje štěpení uranu. Od roku 1943 se z Montrealu podílí na projektu atomové bomby, od května 1945 přímo v Los Alamos. Z nepřímých důkazů se zdá, že byl přímo účasten prvního testovacího výbuchu. Bohužel, konce války se nedožili rodiče ani sourozenci. Bratr Fritz se zastřelil 23. března 1939 po ostrém konfliktu s německými úředníky rodinné továrny v Alexovicích, Sestra Edith byla v listopadu 1941 odeslána do Terezína, rodiče Alfred a Marianne ji následovali v květnu 1942.
Po válce Georg Placzek pokračoval v práci v Montrealu, od roku 1948 působil již trvale na Institute of Advanced Study v Princetonu. Psal, přednášel a přes vážný zdravotní stav cestoval po Evropě. Zemřel 9. října 1955 v Curychu, podle sdělení lékařů na srdeční příhodu, velmi pravděpodobně však šlo o sebevraždu v důsledku Placzkových dlouhodobých depresí.
Rabíni
Richard Feder (1875 – 1970) – vrchní zemský rabín
Narodil se 26. srpna 1875 ve Václavicích u Benešova. Po maturitě na akademickém gymnáziu v Praze pokračoval na Filozofické fakultě a souběžně na Židovské teologické fakultě ve Vídni. 19. září 1903 nastoupil na své první rabínské místo v Kojetíně. Vystřídal místa v Lounech a Roudnici nad Labem, aby pak zůstal do II. světové války v Kolíně. Kromě úřadu rabína vyučoval německý jazyk a německou obchodní korespondenci na obchodní akademii v letech 1917 – 1938, kdy odešel do důchodu. Jako jednatel Okresního osvětového sboru v Kolíně ovlivňoval po dlouhá léta kulturní život města.
Sám často přednášel různorodému publiku o dějinách náboženství, o Janu Husovi, o buddhismu i o české literatuře. 13. června 1942 byl zařazen s celou rodinou do transportu „Aad – Kolin“ do Terezína. I v ghettu sloužil jako rabín a udržoval náboženský život, dokonce uzavíral židovské sňatky. Válku přežil ze své široké rodiny jediný: žena Hilda zemřela v Terezíně, synové Viktor a Evžen a dcera Rut i s rodinami zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi. Vrátil se do Kolína, kde pracoval až do zvolení oblastním rabínem moravskoslezských náboženských obcí.
Do nového úřadu v Brně byl uveden 19. dubna 1953, po dalších 17 let navštěvoval moravské židovské obce a synagogální sbory, přednášel, učil a psal. Nejznámějšími z jeho děl jsou: Židé a křesťané (1919), Hebrejská učebnice (učebnice novohebrejštiny, 1923), Haleluja. Hebrejská řeč. (1936), Sinaj (1955), Židovská tragedie (1947). V roce 1961 byl ustaven zemským rabínem, Brno však neopustil. U příležitosti 90. narozenin mu bylo v roce 1965 uděleno státní vyznamenání. Richard Feder zemřel 18. Listopadu 1970 ve věku 95 let a je pohřben na Židovském hřbitově v Brně. V roce 2002 mu byl prezidentem České republiky Václavem Havlem propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. V roce 2003 byl jmenován čestným občanem města Brna.
Pamětní deska R.Federa při vstupu na brněnský židovský hřbitov
Mgr. Dalibor Fiala
PROF. HUGO TRAUB ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ
V dubnu uplyne 75 let od chvíle, kdy byl prof. PhDr. Hugo Traub odvlečen z Terezína do východního Polska, kde zahynul. O existenci Traubovy ulice víme, o jeho nositeli již méně nebo nic.
Prof. Rudolf Traub
Hugo Traub se narodil 18. dubna 1879 v Čáslavi obchodníkovi Izáku Traubovi. Maminka Marie, roz. Schulhofová, pocházela z Jeníkova nedaleko Hlinska. Měl tři sourozence: jednoho bratra a dvě sestry. Nižší gymnázium navštěvoval v Čáslavi, do vyšších tříd chodil na smíchovské gymnázium, kde maturoval v roce 1900. Na Filozofické fakultě České Karlovy univerzity si zapsal studium dějepisu a zeměpisu, které dokončil v roce 1904. O rok později promoval s titulem doktor filozofie (PhDr.) v oboru obecných dějin a historie rakouského mocnářství. Po promoci získal licenci pro výuku historie a zahájil kariéru středoškolského profesora. V pražském hotelu Bristol jej 26. prosince 1907 mělnický rabín Adolf Pollak oddal s osm let mladší Elly Oplatkovou z Mělníka. Koncem listopadu 1908 se jim narodil jediný syn Jiří.
Hugo Traub byl krátce profesorem v Prostějově. V Brně se v roce 1910 trvale usadil. V letech 1904 – 1906 učil na prvním českém reálném gymnáziu na tř. kpt. Jaroše. Poté až do dubna 1939 nepřetržitě působil na státním reálném gymnáziu na Křenové ulici. Vydal několik učebnic dějepisu a učebnic občanské nauky pro střední školy. Vedle toho vyučoval na brněnské konzervatoři. Přednášel i na Svobodné škole politických nauk v Praze, která podle francouzských a britských vzorů vzdělávala zejména novináře. V letech 1930-1939 byl na České vysoké škole technické v Brně jako honorovaný docent pověřen přednáškami z obecných a kulturních dějin. Od poloviny 30. let působil na Komenského vyšší lidové škole v Brně, kde se ve filozoficko-historické sekci ujal přednáškových cyklů.
Při habilitaci na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v roce 1921 však nebyl úspěšný. Souvislosti je třeba hledat v jeho metodě historické práce. Raději než historické úřední prameny využíval soukromé archivy, osobní vzpomínky a novinářské články. Nedostatek důrazu na kritický přístup k pramenům jej z pohledu některých historiků diskvalifikoval. Hugo Traub byl historikem zejména politických dějin 19. století. K dějinám roku 1848 a doznívání revoluce u nás i v Evropě otiskl řadu příspěvků v odborných časopisech i samostatných prací. Nemenší pozornost věnoval letům šedesátým a sedmdesátým. Jeho významná studie Poslední český pokus o vyrovnání s Rakouskem byla poctěna druhou cenou města Prahy. Prameny použité ke studii vzbudily Traubův zájem o postavy hrabat Belcrediových. Z jejich písemné pozůstalosti čerpal informace k dějinám českého státoprávního boje. Z českých politiků se jeho pozornosti těšil zejména František Ladislav Rieger. Vydal o něm životopisnou monografii a část edice jeho projevů. Pozornost věnoval dalším osobnostem českého politického života 19. století (kníže R. Thurn-Taxis, hrabě V. Kaunic, K. Sladkovský, E: Gregr). Vyšly mu i knihy o Fr. Palackém, K. Havlíčku-Borovském a o zakladateli českého agrarismu Alfonsi Šťastném, pocházejícímu ze židovské rodiny Rosenauerovy. Mezi jeho popularizační a souborné práce náleží Dějiny 19. století, Naše politické dějiny 19. století, Stručný přehled říše rakousko-uherské. Byl prezidentem vědeckého spolku historiků Historický klub. Mnoho let působil jako tajemník Matice moravské v Brně. Byl činný v Moravské muzejní společnosti jako redaktor Časopisu moravského muzea.
Památní Kámen zmizelých
Jeho zájem se také ubíral směrem k současnosti. Redigoval populárně vědeckou knižnici Vševěd a Píšovy vědecké příručky, které veřejnosti co nejsrozumitelněji zpřístupňovaly znalosti všech oborů. V roce 1929 se zapojil do brněnské pobočky Panevropského hnutí, které usilovalo o hospodářské a kulturní sblížení nástupnických států Rakousko-Uherska. Současně se stal členem spolku Středoevropský ústav ku podpoře hospodářského a kulturního sblížení v Brně (Mitteleuropa), jehož zakládající členové se stali významní místní velkoprůmyslníci a velkoobchodníci, ředitelé bank a velkých podniků (Fritz Jellinek, Hans Tugendhat, Alfred a Walter Löw-Beerové). Traub rozpracoval program ideologa hnutí maďarského národohospodáře a právníka Eleméra Hantose (vl. jménem E. Hechta). V deseti bodech podal návrh na kulturní práci spolku. Zasazoval se o organizaci výuky jazyků středoevropských národů, mezinárodní výměnu studentů i profesorů, prázdninové vzdělávací kurzy, výměnu publikací mezi středoevropskými knihovnami a péči o překlady odborné literatury i beletrie. Společně s některými členy obou spolků byl členem brněnské pobočky Rotary klub, usilující o dodržování etických zásad v povolání i soukromém životě, rozvíjení pomoci, služby a podpory dobré vůle. Byl rovněž dlouholetým členem Sokola Brno I a místopředsedou zemského ústředí Československého abstinentního svazu.
V roce 1939 byl jako Žid penzionován a zbaven všech veřejných aktivit. Musel opustit svůj byt a přestěhovat se svou ženou Ellou a tchýní Janou Oplatkovou na ulici Ponávka č. 16. Všichni tři byli zařazeni do transportu Ae a dne 29. 3. 1942 se zavěšenými čísly Ae/400-402 deportováni do ghetta Terezín. Za měsíc, dne 27. 4. 1942, byli manželé Traubovi s transportními čísly 772 a 773 transportem Aq odvlečeni do Lublinu. Tchýně zemřela v ghettu v květnu 1942. Hugo Traub byl po selekci poslán do tranzitního ghetta Izbica ve východním Polsku. Odtud byl dále deportován do vyhlazovacího tábora Sobibor. Přesné datum a místo jeho smrti zůstává neznámé. Se vší pravděpodobností zahynul se svou ženou nejpozději na podzim 1942 ve věku 63 let.
Od 25. 9. 1946 nese ulice Hutterova v Černých Polích název Traubova. Traubovo jméno je uvedeno na pamětních deskách mez oběťmi Sokola ve dvoraně sokolského Stadia na Kounicově 20-22, ve vstupních prostorách Nejvyššího správního soudu na Moravském náměstí 6 a při vstupu do budovy gymnázia na Křenové ulici.
Na chodníku před domem na ulici Čápkova 5 byl v roce 2013 vsazen pamětní Kámen zmizelých.
Alena Mikovcová